... Po vydání Rudolfova majestátu se v Rudolfovi hnulo svědomí. Uvědomil si, co vlastně povolil. Do Prahy pozval passovského biskupa a jeho armádu, která Prahu vyrabovala. Šlechta byla rozhoř...

Po vydání Rudolfova majestátu se v Rudolfovi hnulo svědomí. Uvědomil si, co vlastně povolil (sám byl katolík). Do Prahy pozval passovského biskupa a jeho armádu, která Prahu vyrabovala. Šlechta byla rozhořčena. Byl to Rudolfův politický konec. Passovští byli nakonec vyhnáni a na místo Rudolfa nastoupil roku 1611 Matyáš.

Matyáš vládl do roku 1619. Za jeho vlády se situace v Čechách zhoršovala. Narůstaly spory mezi katolíky a evangelíky. Už roku 1617 nechal Matyáš potvrdit na sněmu jako svého nástupce Ferdinanda Štýrského. Ten v Rakousku proslul úspěšnou rekatolizací. Protestanty nějak uchlácholil, musel slíbit, že svobodu zachová.

Roku 1618 vypukl ostrý spor. V obcích Hrob a Broumov byly katolickou vrchností zavřeny evangelické kostely. Došlo ke střetu dvou výkladů Rudolfova majestátu. Vrchnost měla dovolit udržovat katolíkům i protestantům stávající kostely, přičemž král do této věci vůbec neměl vstupovat. Zde však došlo k zákazu stavby kostelů na církevní půdě (v případě Broumova byl vlastníkem pozemku Broumovský klášter, městečko Hrob zase patřilo oseckým cisterciákům, v Hrobu navíc proběhla stavba za použití materiálu, který byl de facto cisterciákům ukraden) a nevědělo se, jestli se církev může ve sporu angažovat stejně jako šlechta. Spor se zúžil pouze na skutečnost, jestli je církev vrchností nebo ne.

Nekatolická šlechta si šla ztěžovat králi. Komunikovali s ním ale pouze přes královské místodržící Viléma Slavatu a Bořitu Martinice. Ti odmítli problém řešit.

Na 22. května 1618 byl svolán sjezd nekatolické šlechty, kde se měl problém vyřešit. Hrstka nejbohatších šlechticů se sešla v paláci Smiřických (na Malostranském náměstí). Byla to vcelku radikální sešlost, dohodli se na defenestraci. Následujícího dne byli oba místodržící a písař Fabricius vyhozeni z okna. Všichni pád z osmnácti metrů přežili bez vážnějších zranění. Tento akt nebyl chápán jako odpor proti císaři. V Čechách byla ustavena vláda třiceti direktorů (10 rytířů, 10 pánů a 10 měšťanů)-všichni protestanti. Vedlejší země Koruny české si ztěžovaly, že jsou odstrčené a že jejich sněmy nemají stejnou váhu jako ten český. Proto se k povstání připojily. Na Moravě byl nejvýznamnější šlechtic Karel Starší ze Žerotína. Ten měl hodně přátel v zahraničí a byl zastáncem mírového řešení.

V březnu 1619 zemřel Matyáš a podle dohody jej nahradil Ferdinand II. Toho ale šlechta neuznala a zvolila si Fridricha Falckého. Ten byl zároveň předsedou protestantské unie, kterou podporovali Anglie, Sedmihradsko či protihabsbursky zaměřené Benátsko. Proti nim stála katolická liga v čele s Maxmiliánem Bavorským, kterého podporovali Španělsko a Rakousko. Roku 1618 vypuká česká válka. Šlechticům se podařilo postavit žoldnéřskou armádu složenou z Maďarů, českých Němců a z Italů. V čele stavů stál vévoda Mansfeld, Kristián z Anhaltu a hrabě Thurn. Stavovská armáda byla úspěšná, dokonce obléhala i Vídeň. České stavy se ale postupně dostávaly do izolace, přestala je podporovat protestantská unie. Mnohým státům se totiž nelíbilo, že v čele unie stojí kalvinista Fridrich Falcký.

V čele císařské armády stál Buquoy a Albrecht z Valdštejna. Ten byl zpočátku velitelem stavovských vojsk na Moravě. Jednoho dne ale odcizil stavovskou pokladnu a přešel na stranu císařovu (císař jeho služeb rád využil, nicméně pokladnu stavům vrátil). V letech 1618 a 1619 se dařilo stavům, roku 1620 se situace otočila. Císařskou armádu začala podporovat katolická liga, Španělsko a saský vévoda Jan Jiří Saský, kterému byla slíbena obojí Lužice. Na stranu stavů ale zase přešel Gábor Bethlen, sedmihradský hrabě, který měl ambice stát se uherským králem. To se příčilo zájmům Habsburků, a proto byl ochoten spojit se s kýmkoliv, kdo proti nim bojoval.

Roku 1620 uzavřely katolická liga a protestantská unie mír. V této době totiž probíhaly náboženské boje i v Německu. Mír umožnil katolíkům poslat svou armádu do Prahy. 8. listopadu 1620 se armády střetly na Bílé hoře. Stavy měly 21 000 vojáků, císař 26 000. Stavy se na místě opevnily, zaujaly výhodná místa. Přesto se však stavovská armáda nedlouho po začátku bojů rozutekla. Šlechta vojákům špatně platila, nebyli motivovaní. Byla to definitivní porážka stavovského povstání, i když tato bitva zpočátku nijak významně nevypadala. Byla to pouze šarvátka. Záhy poté Fridrich Falcký uprchl z Prahy.

21. června 1621 se na Staroměstském náměstí konala poprava odbojných členů šlechty. O hlavu přišlo 17 měšťanů, 7 rytířů a 3 příslušníci panského stavu (Jáchym Ondřej Šlik, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Budovec z Budova). Fridrich Falcký přišel o královský titul, kurfiřtský hlas i o falc. To vše získal Maxmilián Bavorský, šéf katolické ligy. Fridrich uprchl do Slezska. Jednotky stavovského odporu se po Čechách pohybovaly až do roku 1623, kdy na Zvíkově kapituloval Mansfeld. V Čechách byl ustaven exekuční tribunál, který zabavoval majetky emigrujících šlechticů. V čele tribunálu stál Karel z Lichtenštejna.





  Go to top  

This article is issued from web site Wikibooks. The original article may be a bit shortened or modified. Some links may have been modified. The text is licensed under "Creative Commons - Attribution - Sharealike" [1] and some of the text can also be licensed under the terms of the "GNU Free Documentation License" [2]. Additional terms may apply for the media files. By using this site, you agree to our Legal pages [3] [4] [5] [6] [7]. Web links: [1] [2]