historický aspekt ... a úzce souvisí. Od druhé poloviny 19. století se na Šumavě začali pohybovat místní i vzdálení, amatérští i profesionální fotografové, kteří se snažili zachytit nejen neopakovatel...
Národní park Šumava
Pouliční fotoaparát
Pouliční fotoaparát
Fotoaparáty

Fotografové Šumavy – téma přírody, lidí a fotografie spolu nedílně a úzce souvisí.[1] Od druhé poloviny 19. století se na Šumavě začali pohybovat místní i vzdálení, amatérští i profesionální fotografové, kteří se snažili zachytit nejen neopakovatelný přírodní svět tohoto regionu, ale na svých fotografiích zachytit i tvrdý život místních lidí spolu s výsledky jejich ekonomické (průmyslové) i architektonické (stavební) činnosti.[1]

Úvod

Objevování Šumavy z pohledu fotografií a fotografů šlo ruku v ruce s postupně se zintenzivňováním turistického ruchu v této oblasti i když je třeba konstatovat, že oproti Krkonošům (kde se turistika a lyžování začaly rozvíjet již v 90. letech 19. století) byla Šumava v tomto směru poněkud opožděná.[2] [pozn. 1] V dobách Rakousko-Uherské monarchie bylo osídlení Šumavy intenzivnější než dnes (rok 2020) a tak se šumavské motivy staly tematicky přitažlivé pro mnohé fotografy.[2] Již za života spisovatele Karla Klostermanna (1848–1923) první fotografové přibližovali na svých snímcích nejen romantickou šumavskou krajinu (především šumavská jezera a prameniště řeky Vltavy), ale i nelehký život a práci zdejších obyvatel[2] (zemědělců, dřevorubců, dělníků zaměstnaných na pilách, v hamrech a ve sklárnách).[3]

Osobnosti

Ignác Kranzfelder

Autorem nejspíše prvního fotografického cyklu snímků ze Šumavy byl Ignác Kranzfelder[2] (1849–1930)[4] – původně kočující fotograf, jenž se usadil později na Chebsku, Domažlicku a Klatovsku[4] [3] Jeho nejstarší záběry zachycovaly stavbu železnice PlzeňŽelezná Ruda, která se odehrávala v letech 18741877.[2] Později se Ignác Kranzfelder věnoval také fotografování místních šumavských sídel a průmyslových podniků.[3]

František Fridrich

František Fridrich (1829–1892)

Zhruba ve stejné době, co fotografoval na Šumavě Ignác Kranzfelder, pořizoval svoje snímky turisticky přitažlivých míst Šumavy významný pražský fotograf (a fotograf lázeňských měst) František Fridrich (1829–1892).[2] [3] Pruský fotograf František Fridrich přináležel k tehdy nejvýznamnějším vydavatelům fotografií v celém Rakousko-Uhersku, Šumava jej nejspíše přitahovala a z časového odstupu vícera záběrů Prokopova hostince a penzionu na Špičáku lze soudit, že sem jezdil zřejmě opakovaně i za účelem rekreace.[3] Oba fotografové (jak Ignác Kranzfelder, tak i František Fridrich) se věnovali především zhotovování fotografických vizitek a stereofotografií pro uložení do alb, ale oba shodně tvořili i velké formáty, určené (podobně jako grafické listy) k zavěšení na zeď.[3] [pozn. 2]

Jindřich Eckert

Jindřich Eckert (1833–1905)

Rozsáhlý cyklus snímků Šumavy (z let 1881 až 1882[3] )[pozn. 3] vytvořil Jindřich Eckert (1833–1905) – významný český fotograf 19. století[2] a první fotograf české krajiny.[3] Na rozdíl od většiny fotografů nezachycoval na svých snímcích v exteriéru jen historické a přírodopisné pamětihodnosti[3] , ale zaměřil se (jako první v českých zemích) tematicky na samotnou šumavskou krajinu[2] (mnohdy pořizoval snímky i zcela anonymních míst, jenž považoval za krásné a zajímavé).[3] Jeho dva soubory se jmenují Upomínka na Šumavu I. a Upomínka na Šumavu II.[3] Celkem se jedná o 47 snímků ve foliovém formátu, vizitky a kabinetky a okolo 25 kontaktních pozitivů; celý cyklus je datován do rozmezí let 1880 až 1882.[1]

Místně usedlí šumavští fotografové

Kromě fotografů – turistů – již koncem 19. století (v době, kdy na Šumavě fotografoval František Fridrich[3] ) působili na Šumavě i místní fotografové,[2] kteří se živili většinou zhotovováním portrétních fotografií (tzv. fotografických vizitek jenž se objevily po roce 1859).[3] „Objednávkou jištěné“ zakázky tohoto typu preferovali tito fotografové hromadně před okrajovým (sporadickým) pořizováním fotografií památek, kde byl zdroj příjmu vždy nejistý a závisel na následné organizaci a komerční úspěšnosti finálního prodeje.[3] Ke specializaci na exteriérové snímky šumavských pamětihodností se tak dostali v 90. letech 19. století jen někteří z nich.[3]

Franz Veits

Nejspíše prvním fotografem, který žil na Šumavě, byl Franz Veits (1830–1906).[3] Měl praxi v malování na sklo, následně vystudoval v Praze malířskou akademii a v roce 1864 se přiženil do selské usedlosti ve Volarech.[3] První fotografické portréty Franze Veitse pocházejí z roku 1868.[3]

Emil Wangemann

Nejspíše prvním fotografem v Prachaticích byl Emil Wangemann, jenž zde působil minimálně čtyři roky a to od roku 1866 do roku 1870, kdy je uváděn jako fotograf v soupisu obyvatel Prachatic z roku 1866.[3] Podle záznamů v Okresním archivu měl ateliér v Husově ulici č. p. 68 (tehdy se ulice jmenovala Školní) v centru města a po jeho působení zbylo jen několik rodinných fotografií označených jeho firmou a adresou Wangemannova fotoateliéru.[1]

Ignác Josef Schächtl

Ignác Josef Schächtl (1840–1911)

V Prachaticích působil (a pořizoval fotografie města a prachatických památek) v první polovině 70. let 19. století fotograf Ignác Josef Schächtl (1840–1911).[3] (Kromě Prachatic provozoval ještě jeden fotoateliér v Nepomuku.[1] ) Po smrti jeho manželky Antonie (na jaře 1874) se ovdovělý Ignác Josef Schächtl dne 6. listopadu 1875 v Prachaticích znovu oženil.[3] Jeho druhou manželkou byla Kateřina Šťastná z Kojetic.[pozn. 4] Obdobně jako Emil Wangemann i Ignác Josef Schächtl z Prachatic odešel a později se stal významným fotografem Táborska. Se svojí manželkou Kateřinou se Schächtl odstěhoval do Tábora, kde ke dni 30. května 1876 zahájil svoji fotografickou živnost.[1]

Umělecká rodina Quastů

Historicky významní a první sušičtí fotografové byli spojeni s uměleckou rodinou Quastů.[3] [5] Roku 1875 si v Sušici otevřel Ferdinand Konrád Quast (1843–1877) pobočku rodinného podniku, který již měl v Písku.[3] Po smrti (sebevraždě)[1] Ferdinanda Konráda Quasta (1843–1877) provozoval samostatný ateliér v Sušici jeho bratr Gustav Adolf Quast (1846–1894).[3] Ten pořizoval fotografie nejen samotného města Sušice, ale i blízké části Šumavy.[3] Se sušickým ateliérem je svázána i významná písecká fotografka Karolína Anna Quastová (1850, Praha – 1941, Písek), která po odchodu svého bratra Gustava Adolfa Quasta ze Sušice místní ateliér nějakou dobu vedla.[1] S retušováním negativů v sušickém ateliéru pomáhala i její sestra Konstancie Quastová (1862–1903, Sušice, sebevražda).[1] Tato retušérka pracovala i ve fotoateliéru v Písku; v roce 1903 se v Sušici otrávila.[1] Kolorování a retušování fotografií pro písecký fotoateliér zajišťovala zřejmě i Karolíina sestra Anna Quastová provdaná Stossová (* 1847).[1]

Na přelomu 19. a 20. století byli (až do druhé světové války) dalšími sušickými fotografy: Václav Trojan, Christian Smidt (Chrysostom Šmidt), Jaroslav O. Šrámek a Jaroslav Javůrek.[1] (Jaroslav Javůrek získal praxi u Jaroslava O. Šrámka a v roce 1911 si ve dvorku domu u sušického náměstí otevřel svůj vlastní samostatný fotoateliér.[1] )

Josef Woldan a M. Kopecký

Josef Woldan (1834–1891)

Nezanedbatelnou roli v historii fotografování Šumavy sehrálo německé sdružení vysídlenců, které (pod názvem Der Deutscher Böhmerwaldbund) bylo založeno dne 17. dubna 1884 v Českých Budějovicích po vzoru Německé školní asociace (německy Deutscher Schulverein) „na podporu germanismu na Šumavě“. A byla to zřejmě právě tato organizace, kdo si údajně v roce 1886[1] objednal u renomovaného českobudějovického fotografa Josefa Woldana[2] (1834–1891) sérii snímků ze Šumavy.[3] Tyto snímky (ve třech formátech, ale nejčastěji jako kabinetky) distribuoval jak sám jejich autor (Josef Woldan), tak i místní českobudějovický knihkupec a nakladatel Ludolf Edmund Hansen (1845–1903).[3] [pozn. 5] Tytéž snímky byly vystavovány i v turistických klubech s cílem pobídnout jejich členy k návštěvě a objevování krás Šumavy.[3] Tatáž organizace (Der Deutscher Böhmerwaldbund) vydala v roce 1888 prvního velkého průvodce Šumavou, ve kterém byly použity také některé fotografie pořízené Josefem Woldanem.[3] Zhruba ve stejné době vydal svou sérii „50 pohledů ze Šumavy“ i fotograf M. Kopecký (Kopetzky) (1846–????)[6] z Vimperka.[3] Oba zmínění fotografové (Josef Woldan a M. Kopecký) jsou historicky řazeni mezi první velké fotografy Šumavy a to především díky systematickému fotografickému zmapování celého regionu.[3] (Jejich fotografický odkaz čítá asi 300 záběrů.[3] )

Bernhard Johannes

Bernhard Johannes (1846–1899)

V létě roku 1887 pozvala německá organizace Waldverein (sekce z bavorského města Passau) na Šumavu německého průkopníka alpské fotografie Bernharda Johannese (1846–1899) z Meranu.[3] Tatáž organizace pak ještě v témže roce (1887) vydala soubor Johannesových velkoformátových světlotisků.[3]

Gotthard Zimmer

Větší množství portrétních fotografů se objevilo ve významnějších centrech na Šumavě (a v Pošumaví) až v 80. letech 19. století v době, kdy se živnost „fotografování“ komerčně dostatečně „stabilizovala“.[3] Do Volar přišel začátkem roku 1880 jako vandrující fotograf Gotthard Zimmer (1847–1886) označovaný jako „fotograf z Vídně“.[3] Ve Volarech působil jen krátce, přešel do Českého Krumlova,[3] kde se trvale usadil.[2] V Českém Krumlově v zahradě v Linecké ulici č.p. 64 provozoval svůj fotografický ateliér.[3] Gotthard Zimmer se krom portrétních fotografií zabýval i pořizováním fotografických pohledů ze Šumavy.[2] [3] Ve vydávání této komodity měl v polovině 80. let 19. století významné postavení.[3] Gotthard Zimmer zemřel v roce 1886 ve věku 39 let a fotoateliér vedla po jeho smrti dva roky (až do roku 1888) jeho ovdovělá manželka Karolina.[3]

Josef Wolf

Josef Wolf (1864–1938)

V roce 1881 vstoupil ke Gotthardu Zimmerovi do učení fotograf Josef Wolf (1864–1938).[3] Ten po svém vyučení vandroval po fotografických ateliérech v Evropě a nakonec se vrátil do rodného Českého Krumlova.[3] V roce 1891 (po skončení své evropské pouti „na zkušenou“) si v Českém Krumlově otevřel svoji vlastní fotografickou živnost[3] (fotoateliér i malé nakladatelství).[2] Ve svém ateliéru působil Josef Wolf po celý svůj zbytek života a Wolfův podnik pak po jeho smrti pokračoval dál v rodovém dědictví.[3] Po smrti Josefa Wolfa v roce 1938 převzali fotografický obchod jeho tři synové: Walter (* 1895), Josef (* 1900) a Franz (* 1907).[3]

Josef Seidel

Josef Seidel (1859–1935)

Po smrti Gottharda Zimmera se stal vedoucím (od roku 1888)[3] Zimmerova fotografického atelieru Josef Seidel (1859–1935).[2] [3] [pozn. 6] Josef Seidel byl všestranný fotograf a je fotografickými historiky (společně s Josefem Wolfem) zařazen mezi nejvýznamnější osobnosti šumavské fotografie.[3] V atelieru, který v roce 1890 převzal,[1] působil Josef Seidel po celý svůj zbytek života a Seidelův podnik pak po jeho smrti pokračoval dál v rodovém dědictví.[3] Po smrti Josefa Seidela roku 1935[3] převzal jeho archiv[3] a pokračoval v českokrumlovském fotoateliéru (v otcových intencích[3] ) jeho syn František Seidel (1908–1997).[2] [pozn. 7]

Porovnáme-li Josefa Wolfa a Josefa Seidela je možno s odstupem času konstatovat, že zatímco Josef Wolf byl ve své fotografické tvorbě ovlivněn secesním piktroialismem[pozn. 8] tak Josef Seidel při své práci více využíval technologii barevné fotografie.[3] Josef Seidel byl vůbec jedním z prvních fotografů na území českých zemí, jenž vydával barevné pohlednice pořízené první barevnou technikou tzv. autochromu.[3] Zároveň byl zřejmě prvním fotografickým profesionálem, jenž na Šumavě pořizoval barevné fotografie.[3]

Tematicky si Josef Seidel a Josef Wolf byli velice blízcí (oba na svých snímcích především zachycovali život místních lidí a přírodní krásy Šumavy),[pozn. 9] ale Josef Seidel množstvím záběrů Josefa Wolfa výrazně předčil.[3] [pozn. 10]

Druhá polovina 80. let 19. století

Druhá polovina 80. let 19. století disponovala asi čtyřmi sty různých fotografických záběrů (pohledů) s šumavskou tematikou a to od výše uvedených fotografů ve formátech, které se pohybovaly od malé vizitky do alba, větší kabinetky, stereofotografie do kukátka až po velkoformátové pohledy určené pro výzdobu interiéru (jako grafické listy).[3] Fotografickou cestou byly rozmnožovány i kresby.[3] [pozn. 11] Zájem veřejnosti o snímky s šumavskými motivy byl velký a z obchodního hlediska investice do tohoto artiklu nepředstavovala žádné obchodní riziko.[3] Navíc popularitu Šumavy propagovaly i vydávané publikace (průvodci):

  • Autor: profesor Heinrich Moritz Willkomm; název: Der Böhmerwald und seine Umgebungen. Ein Handbuch für Reisende. (Šumava a její okolí. Průvodce pro cestovatele.); Vydavatel: Karel Ferdinand Bellmann, Praha 1878; jazyk: němčina; Poznámka: bez fotografií[3]
  • Autor: František Adolf Borovský; název: Řivnáčův průvodce po Šumavě: zevrubný popis celé Šumavy, jejích svahů, blízkých důležitých měst a krajin a pohoří Novohradského, sepsal František Adolf Borovský; prohlédnul a doplnil Jan Krejčí.; Nákladem knihkupectví Františka Řivnáče v Praze, 205 stran, vyšlo i německy; (bez fotografií); Poznámka: Reprint této publikace byl vydán nakladatelstvím Baset v Praze v roce 2002.[3]

Alphons Adolph

V roce 1889 přišel ze Žitavy do Pasova fotograf Alphons Adolph (1853-1934).[2] [3] [pozn. 12] ;[pozn. 13] Místopisné série šumavských snímků od Alphonse Adoplha byly koncem 19. století nejpestřejší a tento fotograf patřil v té době mezi nejvýznamnější vydavatele pohledů na Šumavu.[3]

František Krátký

František Krátký (1851–1924)

Na přelomu 80. a 90. let 19. století fotografoval na Šumavě i František Krátký (1851–1924) z Kolína nad Labem (tam měl i svůj fotoateliér).[2] [3] Část jeho tvorby obsahuje i nejstarší fotografie Šumavy záměrně oživované lidskými postavami.[2] Jeho specialitou byly stereo fotografie a František Krátký neměl tehdy v jejich vydávání v českých zemích podstatnější konkurenci.[3] (Některé z Krátkého pohledů byly i kolorované.[3] ) Oproti většinovému přístupu dřívějších fotografů Šumavy, kteří pořizovali záběry bez lidských postav (stafáže), zastával František Krátký názor, že do snímku regionu (Šumavy) patří i jeho obyvatelé, jenž v něm žijí.[3] Právě fotografu Františku Krátkému patří prvenství v záběrech, kde jsou zachyceni obyvatelé Šumavy ve svých všedních každodenních situacích.[3] Na Krátkého snímcích sice lidé většinou nehnutě stojí (a vyčkávají po dobu fotografické expozice, která nebyla díky pokroku fotografické techniky dlouhá), ale zásluhou autentického prostředí (o autenticitu fotografií začínal být na přelomu 80. a 90. let 19. století zvýšený zájem) jejich „strnulost“ neruší a celkově snímek působí většinou velmi přirozeně.[3] Katalog Františka Krátkého z roku 1893 obsahuje 70 fotografií Šumavy, celkově je počet Krátkého záběrů Šumavy odhadován na asi 100.[1] Krátký patří spolu s Karlem Kuklíkem mezi autory asi největšího počtu šumavských fotografií s „lesní a pralesní“ tematikou.[1]

Amatérská fotografie (E. Strouhal)

Proměny životního stylu na Šumavě, sport, rekreace, cestování, společenský a technologický pokrok to vše akcentovalo i fotografování jako zálibu neprofesionálních fotografů – fotoamatérů.[3] Profesionální fotografové se i nadále věnovali ateliérové fotografii, záběrům určeným pro oficiální zpravodajství, případně zakázkové dokumentaci pro výrobní podniky a na Šumavě stále zajišťovali i převažující část produkce pohlednic.[3] Spontánní amatérské záběry se po přelomu 19. a 20. století staly velice cenným dokumentárním svědectvím nejen o tehdejších proměnách životního stylu, ale i o každodenním životě místních obyvatel na Šumavě.[3] V 90. letech 19. století zachytil systematicky svým fotoaparátem práci chodských dřevorubců amatérský fotograf – ředitel velkostatku v Koutě u Domažlic E. Strouhal.[3] [pozn. 14]

Wenzel Faber (Prachatice)

Další fotografické ateliéry vznikaly v posledním desetiletí 19. století ve městech a logické bylo, že jejich místní provozovatelé či vlastníci – profesionální fotografové – pořizovali i exteriérové fotografie svého města a jeho okolí.[3] Původně vyučený sládek Wenzel Faber (1850–1928) si fotografický atelier původně otevřel v roce 1892 v Dobřanech.[3] Do rodných Prachatic přišel roku 1896 a stal se zde nejvýznamnějším fotografem.[3] Dokumentoval prachatické domy, slavnosti a každodenní život místních obyvatel.[3]

Rudolf Dürhammer, Felix Pohl (Vimperk)

Ve Vimperku se před rokem 1897 stal fotografem (původním povoláním drogista) Rudolf Dürhammer (1852–????),[2] [3] který pořídil velké množství snímků Vimperka a jeho okolí.[1] Významnějším vimpereckým fotografem byl ale Felix Pohl (1878–1961).[2] Ten ve Vimperku po roce 1901 převzal v čísle popisném 62 fotostudio Helios a v meziválečných letech 1923 až 1930 vykonával (jako jeden z mála fotografů v českých zemích) i funkci starosty.[3] Z roku 1903 se dochovaly první Pohlovy fotografie z Vimperka.[1] V roce 1914 získal Felix Pohl kinematografickou licenci, díky níž mohl v sále hotelu Wieser promítat filmy.[1] V roce 1925 zbudoval ve Vimperku první kino, kde byl v roce 1931 promítnut ve Vimperku první zvukový film.[1] Fotografická pozůstalost Felixe Pohla zůstala uložena ve vimpereckém muzeu.[1]

Joža Pospíchal (Sušice)

V Sušici působil i propagátor Šumavy a turistiky – knihkupec, fotograf, vydavatel a nakladatel pohlednic Joža Pospíchal (1883–1968)[pozn. 15] , který se snažil umělecky ztvárnit šumavský region.[2]

Tištěná podoba snímků (Jan Nepomuk Langhans)

Jan Nepomuk Langhans (1851–1928)

Kromě pohlednic (rozmnožovaných technologií litografie či světlotisku) se na přelomu 19. a 20. století začaly šířit k veřejnosti fotografické záběry i v tištěné podobě (časopisy, knihy).[3] Známý pražský portrétní fotograf Jan Nepomuk Langhans (1851–1928)[2] byl mezi prvními vydavateli pohlednic Šumavy rozmnožovanými technologií světlotisku.[3] Po přelomu 19. a 20. století se objevila „pohledenice“ jako nová komodita mezi sběrateli.[3]

Další fotografové

Rudolf Bruner-Dvořák (1864–1921)

Vývoj kvalitních tiskových technik umožnil realizaci knižních projektů doplňovaných fotografiemi. V letech 1896 až 1898 vycházel postupně „po sešitech“ projekt „Letem českým světem“ s fotografiemi Jindřicha Eckerta, Josefa Seidela, Josefa Taubera (fotografa z Domažlic)[7] a Jana Příbramského[8] z Českých Budějovic.[3] Další knižní projekt „Království české“ obsahoval ve svazcích, jenž se týkaly Jižních a Jihozápadních Čech, dokonce fotografie od 17 různých autorů (fotografů).[3] Mezi nimi byli i známí fotografové z Českého klubu fotoamatérů v Praze: František Mrskoš,[9] Eduard Petrák[10] a Ing. Jan Plischke.[11] [3]

Mezi dalšími fotografy Šumavy možno uvést i fotografa, jenž používal pseudonym „ředitel Kadlec“; zakladatele žurnalistické fotografie a průkopníka fotografické reportáže v českých zemích Rudolfa Bruner-Dvořáka (1864–1921, Praha) či učitele z Horažďovic Karla Němce (a jeho přítele rodáka z Horažďovic – piktorialistu Karla Nováka).[3] Na Šumavě amatérsky fotografoval i český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník Josef Váchal (1884–1969).[3] K prvním amatérským barevným fotografickým snímkům ze Šumavy patří i záběry českého vědce a průkopníka barevné fotografie Karla Šmirouse (1890-1981).[3] Karel Šmirous byl o třicet let mladší než Josef Seidel, oba se narodili v Českém Krumlově, první fotografické zkušenosti získal Šmirous v Seidelově ateliéru.[1] Oba fotografové pořizovali snímky Českého Krumlova a fotografovali i v Boubínském pralese.[1] [pozn. 16]

Archivy regionálních muzeí obsahují i cenné historické snímky dalších místních fotografů:[2]

Doba mezi 1. a 2. světovou válkou

Mezi charakteristické rysy meziválečné doby je nutno uvést v prvé řadě:[3]

  • rozmach amatérské fotografie,
  • stabilizace předválečných fotografických firem, na jejichž bedrech spočívalo ponejvíce pořizování obrazového svědectví z meziválečné Šumavy, a
  • jen nevelké rozšiřování počtu dalších profesionálních fotografických firem.

S muzeem v Kašperských Horách spolupracoval na přelomu 30. a 40. let 20. století fotograf – krajinář – Max Nowak (1881–1956) z Drážďan.[2] [12]

Díky vlastivědnému snažení tehdejších městských muzeí v Kašperských Horách a v Sušici se podařilo v jejich sbírkách soustředit jak jedinečné fotografie z aparátů profesionálních fotografů, tak i záběry četných anonymních amatérských fotografů.[2]

Po druhé světové válce

Po roce 1945 došlo k poničení řady fotografických pozůstalostí a po únoru 1948 pak k náhradě fotografických živností komunálními fotografickými službami.[3] Toto (spolu s odsunem německého obyvatelstva a následnou likvidací mnoha šumavských pohraničních vesnic) znamenalo citelný zásah do přirozené kontinuity vývoje takřka ve všech oblastech života šumavského regionu.[3] Poválečná vlna řízeného osidlování pohraničí lidmi z vnitrozemí pak nadlouho zpřetrhala i zdejší předivo lidských vztahů a zamíchala osudy zbylého původního obyvatelstva.

Čestmír Krátký

Český fotograf, historik umění, etnograf, výtvarný kritik, kurátor a pedagog fotografie Čestmír Krátký fotografoval Boubínský prales koncem 50. let 20. století.[1] Během pobytu na Šumavě jako etnograf shromáždil Čestmír Krátký na tisíc nápěvů i písňových textů rumunských Slováků.[13] V té době začal spolupracovat s fotografem Karlem Plickou a společně vytvořili soubor fotografií z Boubínského pralesa a Mrtvého luhu. Krátký fotografoval za mlhy, kdy stačilo najít nějaké zajímavé místo, nejčastěji jakýsi vyvrácený kořen nebo zvláštní spletenec větví a rázem se tento objekt stal na snímku „fantaskní děsivou příšerou“ obklopenou trochu neskutečným snově-pohádkovým prostředím.[1]

Karel Kuklík

Karel Kuklík (1937–2019)

Český fotograf Karel Kuklík (1937–2019) (zařazovaný mezi výtvarníky ovlivněné abstraktními a surrealistickými tendencemi a také mezi autory vytvářející díla se silným existenciálním nábojem) se na Šumavu zaměřoval v 60. letech 20. století. Jeho fotografie Šumavy jsou prezentovány v knize Šumava. Zdejší krajinu zachycuje nejen z topografického pohledu, ale přidává i fantazijní asociace spojené s vnitřním prožitkem člověka, cítícího sounáležitost s šumavskou přírodou.[1]

Pavel Nešleha

Český malíř, kreslíř, grafik a fotograf Pavel Nešleha se v letech 1971 až 1996 rád vracel na Šumavu, kde vyhledával neregulovanou přírodu a „divoké“ lokality.[1] Expresivní účinek svých fantazijně a romanticky směrovaných fotografií umocňoval používáním diptychů a triptychů.[1] Souběžně s fotografováním se věnoval i malířské a kresebné praxi.[1] Během 80. let 20. století přerostlo jeho fotografování do samostatné umělecké reflexe.[1] Nešleha se trpělivě a opakovaně vracel na zájmová místa, aby zde vyčkal na správnou chvíli pro expozici, aby celková atmosféra výsledného snímku rezonovala s jeho vnitřní náladou a cílovou představou.[1] Svoje snímky často koloroval, tónoval nebo světelně upravoval s cílem zdůraznit vnitřní prožitek z daného místa.[1] Tímto způsobem vznikly a byly postupně rozvíjeny Nešlehovy fotografické cykly: Šumava, Popelná, Vydra. [1]

Sláva Štochl

Český fotograf Sláva (Jaroslav) Štochl začínal fotografováním sportu. Ve svých sedmnácti letech dosáhl prvního úspěchu, když jeho snímky otiskl sportovní týdeník Star, pro který pak fotografoval sportovní reportáže. V květnu 1945 dokumentoval Pražské povstání. Po druhé světové válce se věnoval fotografování přírody, zejména ryb, a myslivecké tematiky.[1] Na Šumavě se Štochl věnoval fotografování míst kolem toku řeky Vltavy.[1] Z konce 60. let 20. století pocházejí Štochlovy černobílé snímky Mrtvého luhu, údolního rašeliniště na soutoku Teplé a Studené Vltavy.[1]

Další fotografové

Mezi další fotografy, kteří pořizují snímky v divoké přírodě Šumavy, dlužno zahrnout i fotografa a kameramana Pavla Berkoviče (* 1977) a českého kameramana, zvukaře a režiséra Davida Cysaře (* 1975).[1] [14] [pozn. 17] Oba absolvovali FAMU; jejich společnou prací vznikl výstavní soubor „Lybyrintem“, který čítá 23 děl; Šumavou se zabývá velkoformátová černobílá fotografie „Povltaví (Šumava)“.[1]

Leteckým snímkům Šumavy se věnuje plzeňský profesionální fotograf Milan Váchal, který je také autorem kalendářů, katalogů, billboardů, pohlednic a dvou knih (Fotoobrazy: Plzeň a okolí; Šumava kouzelná a umírající). Šumavu zachycuje na svých snímcích i českobudějovický krajinářský amatérský fotograf Petr Moravec.

Poněkud neobvyklým fotografem Šumavy je i básník, meteorolog, spisovatel, výtvarník a fotograf Roman Szpuk (* 1960). Od roku 1998 pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově a v rámci svého zaměstnání se specializuje na fotografie vzácných meteorologických a atmosférických jevů. (Spolupracuje i s českými amatérskými lovci bouří.)

Závěr

Strom, Šumava, 2015

Od pionýrských dob fotografického objevování Šumavy uplynulo již mnoho desítek let, ale zájem profesionálních i amatérských fotografů o tuto turisticky a „fotogenicky“ atraktivní oblast nikterak neupadá, spíše stále sílí. Od prvotního fotografování hospodářských usedlostí, skláren, hamrů, pil a snímků klopotného života místních obyvatel se zájem fotografů v šumavském regionu během let zcela logicky zaměřil především na geografii, přírodní scenérie, floru a faunu. Lze si jen do budoucna přát, aby ochrana zbylých historických staveb a přírodního bohatství Šumavy byla natolik silná, aby budoucí generace fotografů všech kategorií nalézaly na Šumavě dostatek nevšedních objektů všeho druhu hodných jejich zájmu.

Knihy s tématikou Šumavy a fotografie

Německy psané

  • Paul Praxl: Die Photographishe Entdeckung des Böhmerwaldes. 1981, (publikace byla zveřejněna u příležitosti výstavy v Muzeu Šumavy v Pasově)[1]
  • JORDAN, Ingeborg. Photographie im Böhmerwald 1880–1940. 2. rozšířené. vyd. Steyr: W. Ennsthaler: Ennsthaler GmbH, 1984. 306 s. ISBN 978-3850681698. (německy) [16] [1]
  • Marie Frank: Land und Leut im mittleren Böhmerwald in alten Fotos. 1985[1]
  • Reinhold Fink: Gruß aus dem Böhmerwald / Farbige alte Ansichtskarten, 1988, nakladatelství: Morsak-Verlag[1]

Česky psané

  • SCHEUFLER, Pavel. Šumava: Šumava na nejstarších fotografiích = Šumava in the oldest photographs = Der Böhmerwald auf den ältesten Photographien. Vydání 1. Praha: Baset, 2003. 166 stran; ISBN 80-86223-79-5.[1]
  • STARÝ, Václav. Stará Šumava = Der Alte Böhmerwald. 1. vydání Vimperk: Nakladatelství Tiskárny Vimperk, 1991. 231 stran; ISBN 80-900807-1-5.[1]
  • REBSTÖCK, Radovan. Šumavou za technickými památkami. 1. vydání Sušice: Radovan Rebstöck, 1992. 72 stran; ISBN 80-85301-17-2.[1]
  • REBSTÖCK, Radovan. Šumavou za technickými památkami. 2. vydání Sušice: Radovan Rebstöck, 1998. 71 stran; ISBN 80-85301-61-X.
  • MARTAN, Miloslav a PŘEDOTA, Miroslav. Šumava na starých pohlednicích I = Der Böhmerwald auf alten Ansichtskarten I. 3. přepracované vydání, V Pyramidě 1. Zdíkov: Pyramida, 1996. 264 stran; ISBN 80-902085-2-5.[1]
  • MARTAN, Miloslav. Šumava na starých pohlednicích II = Der Böhmerwald auf alten Ansichtskarten II. 1. vydání Zdíkov: Pyramida, 1997. 270 stran; ISBN 80-902085-2-5.[1]
  • VÁVROVÁ, Jaroslava. Kapitoly z minulosti Kvildy. 1. vydání Kvilda: J. Vávrová, 1999. 63 stran; ISBN 80-238-4784-8.[1]
  • VÁVROVÁ, Jaroslava. Kapitoly z minulosti Kvildy. 2. rozšíření vydání Kvilda: Jaroslava Vávrová, 2005. 141 stran; ISBN 80-239-5105-X.
  • KUKLÍK, Karel a MRÁZ, Bohumír. Šumava = Der Böhmerwald. Překlad Peter Zieschang. Praha: Kuklik, 1993. (70) stran; ISBN 80-901566-0-6.[1]
  • KINTZL, Emil. Zmizelý kousek Šumavy, aneb, Komu za to "dík"? = Ein verlorenes Stück des Böhmerwaldes, oder, Wem gilt der "Dank"?. Překlad Eva Forti. Vydání druhé. Kašperské Hory: Karel Pokorný, 2005. 141 stran. ISBN 80-239-5160-2.[1]
  • KINTZL, Emil. O počátcích lyžování na Šumavě slovem i obrazem. Vydání 1. Plzeň: Insyst, 2008. 180 stran; ISBN 978-80-254-1216-9.[1]

Odkazy

Poznámky

  1. Fotograficky se začaly šumavské kresby a rytiny šířit (oproti Krkonošům) asi o 20 let později.[3]
  2. Dne 8. března 1879 sdělil písemně František Fridrich prachatické městské radě, že pražské muzeum má zájem o fotografování starých prachatických budov.[1] Na to konto žádal fotograf město Prachatice o zajištění pobytu dvou fotografických pomocníků jakož i o uhrazení firemních nákladů spojených s přepravou fotografického vybavení.[1] Městská rada mu poděkovala, jeho nabídku neakceptovala s tím že momentálně nemá zájem na pořizování fotografií Prachatic.[1] I přes toto odmítnutí se ale několik záběrů Prachatic od Františka Fridricha dochovalo.[1]
  3. Pramen[2] datuje tento cyklus snímků Šumavy od Jindřicha Eckerta do rozmezí let 18611882.
  4. Kateřina Šťastná byla sestra Marie Šťastné (22.2.1841–24.6.1881) s níž se Karel Němec (1839–1901) oženil v květnu roku 1866 v Praze. Karel Němec byl český zahradnický odborník, pedagog, známý ovocnář a druhorozený syn spisovatelky Boženy Němcové.[3]
  5. Ludolf Edmund Hansen (1845–1903) převzal českobudějovické nakladatelství v roce 1875 po smrti Ludolfa Emila Hansena (1813–1875).
  6. Josef Seidel je dnes (rok 2020) označován přívlastkem: fotograf Šumavy.
  7. Tzv. šumavský archiv Josefa Seidela a Františka Seidela obsahuje několik tisíc dnes (rok 2020) již unikátních snímků.[2]
  8. Piktorialismus – fotografický směr objevený kolem roku 1885 a usilující o přiblížení fotografie malbě nebo grafice. Největšího rozmachu dosáhl na počátku 20. století, ale začal ustupovat po roce 1914 v souvislosti s nástupem modernismu.
  9. Josef Seidel systematicky fotografoval vesnice, města, pamětihodnosti, lidi ale především pak šumavskou krajinu.[2]
  10. Josef Wolf měl ale nejspíše zásluhy na tom, že se roce 1897 v Hořicích na Šumavě natáčely na kinematografický pás tamější známé pašijové hry.[3] Tento hraný film se označuje za první natáčený na území dnešní České republiky.[3] Jednalo se o tzv. Hořický pašijový film, který zde natočili američtí filmaři.
  11. Touto činností se zabýval pražský nakladatel a tiskař Karel Ferdinand Bellmann (1820–1893).[3] Karel Ferdinand Bellmann byl český, německy hovořící zvonař, nakladatel, tiskař a fotograf.
  12. Adolph Alphons nosil titul královský bavorský dvorní fotograf a byl též dvorním fotografem panovníka, dvoru či volené hlavy státu – České země
  13. Několik šumavských snímků pořídil i Gustav Adolph (příbuzný Alphonse Adolpha).[3] Gustav Adolph měl fotografický ateliér ve Schreiberhau (dnes Szklarska Poręba, Okres Jelenia Góra, Polsko), ale jinak fotografoval Krkonoše.[3]
  14. Dvanáct snímků amatérského fotografa E. Strouhala bylo otištěno i v knize Jana Františka Hrušky „Mezi chodskými dřevorubci“ (Vydáno v Plzni roku 1935, nakladatel: M. Lábková; 90 stran; vydáno k 70. narozeninám autora jako 1. svazek Vlastivědné knižnice Plzeňska, II. pořadí, s 12 fotografiemi E. Strouhala, uvnitř podpis autora), jejíž text byl původně napsán pro časopis Světozor z roku 1897 (a kde je zmíněna i Strouhalova dokumentaristická práce).[3]
  15. Joža Pospíchal (* 16. února 1883 v Telči – 10. září 1968 v Kašperských Horách) byl otcem ilustrátora (karikaturisty) Josefa Pospíchala (* 2. září 1936 v Sušici) – též autora vlastivědných prací ze Sušicka.
  16. Tématem Boubínského pralesa se zabývaly i uhlotisky českého malíře a grafika Karla Němce (1879–1960) datované kolem roku 1910.[1] Také grafik a malíř Josef Váchal (1884-1969) fotografoval Boubínský prales, zejména pro svoji osobní potřebu. Jeho skleněné negativy o rozměrech 10 x 15 cm se datují kolem roku 1930.[1] Fotografie Váchal používal coby předlohy ke svým dřevorytům do knihy „Šumava umírající a romantická“.[1]
  17. Pavel Berkovič (* 22. února 1977) – kameraman a fotograf („fotografokameraman“); absolvoval Pražskou fotografickou školu, Filmovou školu v Písku (dnes Filmovou akademii Miroslava Ondříčka) a katedru kamery na FAMU. Spolu s Davidem Cysařem se zabývají výrobou velkoformátových fotoaparátů s jejichž pomocí pořizují velkoformátové snímky.[15]

Reference

  1. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 FIŠER, Ondřej. Fotografové Šumavy. Zlín, 2009 [cit. 2020-09-14]. 41 s. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně; Fakulta multimediálních komunikací; Ústav reklamní fotografie a grafiky; studijní obor: Multimedia a design - Reklamní fotografie; studijní program: B8206 Výtvarná umění. Vedoucí práce Scheufler, Pavel. Ke stažení ve formátu *.pdf ze stránky (http://hdl.handle.net/10563/10229); Shrnuje a mapuje působení profesionálních i amatérských fotografů na české straně pohoří Šumavy v období od 60. let 19. století do konce 2. světové války + některé významné osobnosti šumavské fotografie druhé poloviny 20. století (krajináře a fotografy volné přírody a krajiny).. Dostupné online.
  2. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 VLADIMÍR, Horpeniak. Střední Šumava. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007. 71 s., 132 stran obrazových příloh. (Zmizelé Čechy). Dostupné online. ISBN 978-80-7185-839-3. Kapitola Fotografie, s. 44, 45, 46. Obsahuje bibliografii a obrazovou dokumentaci zaniklých památek a jiných nemovitostí v oblasti centrální Šumavy. Průvodní text pojednává o historii kraje a jeho architektonických přeměnách.. 
  3. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 SCHEUFLER, Pavel. K počátkům fotografie na Šumavě [online]. www scheufler cz, 2002-05-15 [cit. 2020-08-24]. 10 stránek textu (+ chronologický seznam publikací, jenž obsahují fotografie Šumavy vzniklé do roku 1918) ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online. 
  4. 1 2 SCHEUFLER, Pavel. Kranzfelder, Ignaz (Ignác) (* 1849, Cheb – 31. 8. 1930, Horšovský Týn) [online]. www scheufler cz [cit. 2020-08-24]. Dostupné online. 
  5. VELMI KŘEHKÉ OBRAZY JANA ZACHARIÁŠE QUASTA – Život a dílo Jana Zachariáše Quasta (1814–1891) [online]. www kultura 21 cz [cit. 2020-08-24]. Dostupné online. 
  6. SCHEUFLER, Pavel. Kopecký, Jan (* 1846, Horní Litvínov – rok úmrtí zatím není znám) [online]. www scheufler cz [cit. 2020-08-24]. Dostupné online. 
  7. SCHEUFLER, Pavel. Tauber Josef (senior) (narozen: 3. 6. 1857 Schönthal (Krásná u Mar. Lázní); zemřel: 5. 10. 1935 Domažlice(?) byl významný fotograf Domažlicka. [online]. www scheufler cz [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. 
  8. fotografie [online]. www encyklopedie c-budejovice cz [cit. 2020-08-26]. Encyklopedie Českých Budějovic. Dostupné online. 
  9. SCHEUFLER, Pavel. Mrskoš František (narozen: 1865; zemřel: 28. 8. 1928 Černošice) byl významný fotoamatér a organizátor Klubu fotografů amatérů v Praze, na jehož založení se podílel. [online]. www scheufler cz [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. 
  10. SCHEUFLER, Pavel. Petrák Eduard (narozen: 22. 11. 1855 Branná u Jilemnice; zemřel: 1931 Praha) byl významným fotoamatérem z počátků organizovaného amatérského hnutí. [online]. www scheufler cz [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. 
  11. Balón Praha [online]. Národní technické muzeum Praha [cit. 2020-08-26]. Během letu balonu dne 28. září 1905 pořizoval fotografie Ing. Jan Plischke. Zachytil vzlet balónu z koše, vzdalující se zemi s mávajícími diváky na výstavišti a dále fotografoval Prahu, výstaviště, Průmyslový palác, Holešovické nádraží, zdymadlo u Tróje a dále krajinu v průběhu letu. Ing. Jan Plischke pořídil v českém prostředí jedinečnou řadu prvních leteckých snímků.. Dostupné online. 
  12. MAX NOWAK (* 21. května 1881 v Legnici v bývalém Slezsku – 25. listopadu 1956 v Drážďanech) [online]. www kohouti kriz org [cit. 2020-08-24]. Dostupné online. 
  13. Čestmír Krátký, O vzniku sbírky tradičních lidových písní slovenských přesídlenců z Rumunska, in: Český lid sv. 42, č 6, 1955
  14. David Cysař (* 28. července 1975, Praha) – český kameraman, zvukař, režisér [online]. web: Filmový přehled cz [cit. 2021-08-30]. Dostupné online. 
  15. Pavel Berkovič a.č.k. - kameraman (a.č.k. je zkratka: asociace českých kameramanů) (* 22. února 1977) [online]. web: Pražský filmový kufr cz [cit. 2021-08-30]. Dostupné online. 
  16. Ingeborg Jordan (* 16. dubna 1921, Karlovy Vary – 20. října 1983) – znalkyně Šumavy a jejích uměleckých pokladů, autorka vlastivědných přednášek a publikací. [online]. Web: Databáze autorit NK ČR [cit. 2021-05-20]. Identifikační číslo: xx0224826. Dostupné online. 

Literatura

Výpis je setříděn chronologicky vzestupně podle data vydání:

  • JORDAN, Ingeborg, ed. Photographie im Böhmerwald 1880-1940. 2. rozšířené vydání; Austria: Steyr: W. Ennsthaler, 1984. 306 stran; ISBN 3-85068-169-6. (německy); Jordan Ingeborg (* 16. dubna 1921, Karlovy Vary – 20. října 1983) byla znalkyně Šumavy a jejích uměleckých pokladů a autorka vlastivědných přednášek a publikací.
  • KUKLÍK, Karel, LEISKÁ, Milada a MRÁZ, Bohumír. Šumava. 1. vydání Praha: Panorama, 1984. 238 stran. Naše vlast.
  • FINK, Reinhold. Gruss aus dem Böhmerwald: Farbige Alte Ansichtskarten. Grafenau: Morsak Verlag (nakladatelství Morsak), 1988; ISBN 3-87553-309-7. (německy)
  • STARÝ, Václav. Stará Šumava = německy Der Alte Böhmerwald. 1. vydání Vimperk: Nakladatelství Tiskárny Vimperk, 1991; 231 stran; ISBN 80-900807-1-5.
  • SCHEUFLER, Pavel. Historické fotografické techniky. Vydání 1. Praha: IPOS ARTAMA, 1993; 58 stran; ISBN 80-901265-2-9.
  • SCHEUFLER, Pavel. Šumava: Šumava na nejstarších fotografiích = anglicky Šumava in the oldest photographs = německy Der Böhmerwald auf den ältesten Photographien. Vydání 1. Praha: Baset, 2003; 166 stran; ISBN 80-86223-79-5.
  • ZAJONCOVÁ, Dana; DUFEK, Antonín a kolektiv. Neregulováno: prales ve fotografii = anglicky Unmanaged: the natural forest in photography. V Brně: Moravská galerie, 2008. 81 stran; katalog výstavy; ISBN 978-80-7027-188-9.

Související články

Externí odkazy





  Go to top  

This article is issued from web site Wikipedia. The original article may be a bit shortened or modified. Some links may have been modified. The text is licensed under "Creative Commons - Attribution - Sharealike" [1] and some of the text can also be licensed under the terms of the "GNU Free Documentation License" [2]. Additional terms may apply for the media files. By using this site, you agree to our Legal pages [3] [4] [5] [6] [7]. Web links: [1] [2]