heslo v Ottově slovníku naučném ... Jak viděti, obyvatelstva s obcovací řečí českou přibývá stále a neobyčejně silně ve všech částech města. A přibývá ho zde toliko na úkor obyvatelstva s obcovací řečí něme...
Údaje o textu
Titulek: Praha
Autor: Jan Srb, Josef Teige, Ludvík Tošner, Josef Vlk,[red 1] Václav Vladivoj Tomek, František Oldřich Vaněk, Jaromír Čelakovský, redakce
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 397–529. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Praha

Praha (něm. Prag, lat. a ital. Praga, rus. Прага, franc. a angl. Prague), král. hl. město král. Českého, co do lidnatosti třetí město Rakousko-Uherska a druhé v předlitavské jeho polovici, leží na 50° 5′ 19″ s. š. a 14° 25′ 17″ v. d. Gr. (hvězdárna v Klementině) po obou březích hlavní vodní žíly České země, Vltavy, odtud splavněné, téměř právě uprostřed Čech, od jejichž krajních bodů jest kromě severního skoro stejně vzdálena, totiž od nejvýchodnějšího 1762/3 km, od nejjižnějšího 172 km, od nejzápadnějšího 171 km, kdežto k nejsevernějšímu jejich cípu blíží se na 110 km. Již tato zeměpisná poloha P-hy v samém srdci Čech a na velepříznivém místě vodní jejich sítě předurčuje ji za metropoli českou a vystihuje již předem vysoký její význam dějinný, kulturní i hospodářský.

Krásná jest poloha města. Vltava činí zde ostrý záhyb k východu a na jejích březích prostírají se půvabné kotlinky, obklopené malebnými návršími. V těchto kotlinách, na návrších je obklopujících i po jejich svazích a úbočích rozkládá P. s řadou předměstských obcí tu souvisle, tu odděleně nepřehlednou spoustu domův, uprostřed nichž vine se Vltava jako široká stříbrná stuha. Nad toto moře střech vyčnívají věže a vížky přečetné, rozmanité a nejrůznějších tvarův i ozdob, které dodávají městu vzhledu obzvlášť typického, vystiženého názvem P. »stověžatá«.

Žádné veliké město vnitrozemské neskýtá tolik skvostných rozhledů jako P. Proto již Aeneas Sylvius nazval ji »perlou měst« a Goethe o ní pravil, že jest v koruně měst nejdrahocenějším kamenem. Alex. Humboldt klade P-hu co do krásy na čtvrté místo mezi městy evropskými a na první z měst vnitrozemských. Viollet-le-Duc, znamenitý franc. architekt a výtečný znalec evropských památek stavebních, praví nadšeně: »P. jest město krásné, nádherně stavěné, rázu dosud namnoze středověkého, korunované akropolí, jež budí dojem velikolepého gotického hradu. Stavební památky pražské skví se svojí obsažností a zvláštním rázem aristokratickým, který však nijak není na ujmu malebnosti.« Také William Ritter, vynikající kritik a aesthetik franc., píše o Praze: »Na celém povrchu zemském není rozevřena nádhernější kniha historie a architektury.« A v podobném smysle velebí P-hu i slavný dánský kritik G. Brandes.

Vzácnou okrasou P-hy a nádherným doplňkem jejích přírodních půvabů jest Vltava, hlavní tepna království Českého, která mocně tu se rozšiřujíc a tvoříc četné ostrovy, dodává obrazu metropole české čarovné malebnosti. Šířka její jest při vstupu do města u Vyšehradu-Podolí jen 161 m, avšak již mezi Žofínem a Židovským ostrovem dosahuje 460 m a pod viaduktem Státní dráhy v Karlíně měří přes ostrovy 583 m. Průměrná hloubka její jest 2·75 m, spád pak má nepatrný, tak že vlny její plynou většinou v majestátním klidu. V oblasti P-hy Vltava vytvořuje tyto ostrovy: Židovský, Žofínský, Střelecký, Kampu, Primátorský, Korunní, Štvanici, Jerusalémský, Papírnický, Rohanský, Libeňský a Holešovický. Jezy jsou posud tyto: Šítkovský, Petržilkovský, Staroměstský, Novoměstský a Helmovský. U nábřeží Palackého jest přístav pro parníky vzhůru plující a sloužící po výtce dopravě osob, kdežto po vodě dolů provozuje se z P-hy čilá plavba nákladní, jíž slouží obchodní a ochranný přístav s překladištěm v Holešovicích a přístav pro nákladní lodi v Libni, osobní parníky pak pro tento směr říční dopravy mají přístaviště na Štvanici. Řečiště Vltavino regulováno jest v Praze nákladnou stavbou nábřeží, jež posud není ukončena. Spojení mezi oběma břehy vltavskými zprostředkují mosty, o nichž viz níže. Mimo to užívá se dosud celé řady přívozů, jako: z Vyšehradu do Podolí a na Smíchov, u Občanské plovárny, na Maninách a v Holešovicích u Pelce a Tyrolky. Vltava přijímá na území pražském i některé přítoky, avšak na rozdíl od svého toku ani důležité, ani krásné. To platí zvláště o potoku Botiči, který valně znečištěn vlévá se do Vltavy pod Vyšehradem, a o potoku Rokytnici nebo Rokytce, která vlévá se do Vltavy v Libni jako mělké koryto, odvádějící do řeky odpadky z četných vesnic a závodů průmyslových na ní ležících. Mimo to na pravém břehu vtéká do Vltavy v Podskalí proslulý pramen Svatováclavský a na levém potok Brusnice nebo Bruska, protékající Jelením příkopem a vlévající se zvláštní stokou do Vltavy. Mezi pražské vodstvo dlužno z části počítati i Šárecký potok, jehož větší čásť vody odvádí se umělým ramenem založeným od Rudolfa II. z rybníka u Liboce do Vltavy k Císařskému mlýnu, zásobujíc vodou Pražský hrad.

P. rozdělena jest na 8 částí čili čtvrtí, jež se označují římskými číslicemi: Staré město I, Nové město II, Malá strana III, Hradčany IV, Josefov V, Vyšehrad VI, Holešovice-Bubny VII, Libeň VIII, jež zaujímají plochu asi 201/2 km2, připočteme-li pak k tomu i předměstí a okolní obce, které snad v nedaleké budoucnosti splynou s ní v jediné velkoměsto, jemuž již předem přikládá se jméno Velká Praha, rozloha její vzrůstá na 70·59 km2. Půda, na které P. se rozkládá, má povrch nerovný a rozmanitě vytvářený, což právě přispívá k její malebnosti. Průměrná nadmořská výška města činí 186 m, avšak jednotlivé jeho body jeví v té příčině značné rozdíly. Tak na pravém břehu leží povrch Vltavy nad jezem Staroměstským 183 m n. m., normál řeky u Šítkovských mlýnů 184 m, konec Poříče 186 m, nádraží Státní dráhy 191 m, pata Prašné brány 192 m, Museum 208 m, počátek Žitné ulice 222 m, bývalá radnice vyšehradská 191 m, brána vyšehradské pevnosti 221 m a Karlov 232 m n. m., na břehu levém Valdštýnský palác 189 m, kostel milosrdných sester 219 m, Petřín 322 m, Bruská brána 232 m, hrad Pražský 256 m a Strahov 287 m n. m. Stoupá tudíž P. z pobřežní kotloviny po obou stranách řeky tu náhle, tu povlovně, rozestírajíc své části a svá předměstí po okolních pahorcích a návrších, jež jsou: Zámecký vrch nebo Hradčany, Sion nebo Strahovský vrch, Petřín a Letná na straně západní, Vyšehrad, Slovanský vrch, Větrov, Karlov a Žižkov na straně východní. Na levém břehu vltavském zdvíhá se povrch s počátku mírně a pak ostře k Petřínu, Sionu a Zámeckému vrchu, kdežto Letenská pláň spadá k j. příkře skoro až k Vltavě, přecházejíc na v. znenáhla v nízké pobřeží, na kterém rozkládají se Holešovice. Na břehu pravém půda stoupá k v. mírně v náhorní rovinu přervanou Žižkovem, na jv. pak silněji ke Karlovu a Větrovu, který jest oddělen od Vyšehradu hlubokým údolím Botiče. Na v. od Vltavy hraničí P. s obcemi Podolím-Dvorci, Nuslemi-Pankrácem, Vysočany, Prosekem, Trojí a s předměstími Vinohrady, Žižkovem a Karlínem, kdežto na z. od řeky s Bubenčem, Dejvicemi, Střešovicemi, Břevnovem a s předměstím Smíchovem. Pravidelné pevnostní hradby ze XVII. stol., P-hu do nedávna svírající, jsou zbořeny až na malé zbytky na levém břehu Vltavy a na Vyšehradě. Z jejich bran pak stojí dosud jen 3 brány vyšehradské a Bruska nebo Písecká brána.

Zevnější obraz a vzhled jednotlivých čtvrtí pražských přes uniformující snahy naší doby má dosud rysy a barvy rozmanité, typické a osobité. Tak nejpamátnější čásť královského města, vznešené Hradčany, mocně na pozorovatele působí majestátním dojmem opuštěného sídla královského. Nádherná kathedrála a rozlehlé paláce velmožů světských i duchovních zvyšují velebu staroslavného sídla. Pod nimi prostírá se Malá strana jako podhradí s ulicemi klidnými, starobylými domy šlechtickými a nejvyššími zemskými úřady občanskými i vojenskými. Naproti tomu úzké a klikaté ulice Starého města s vysokými domy měšťanskými, vybíhající z veliké části na jediné jeho skutečné náměstí se starožitnou radnicí, oživené čilým ruchem a poseté nejrozmanitějšími obchody, zdobené bohatými stavbami chrámů, škol a úřadů, připomínají rázem svým veliká města středověku. Obklopený jím Josefov neboli Židovské město assanačními pracemi posledních let pozbývá úplně svojí charakteristické tvářnosti a mění se ze starodávného pražského ghetta v elegantní čásť města. Velkoměstské jádro moderní P-hy přesunuje se ze Starého města víc a více na Nové město, které má úplně vzhled novověkého velkoměsta se širokými třídami, prostornými náměstími i sady a výstavnými stavbami veřejnými i soukromými. K němu připojuje se na j. nejchudší a nejskromnější pražská čtvrť, Vyšehrad, jehož kdysi slavný stoličný hrad knížat českých osaměl a zpustl. Hradby ze XVII. a XVIII. stol. učinily z něho střízlivou citadellu a zmodernisování jeho dovršuje se prokopáním tunnelu z Vyšehradu do Podolí. Nejmladší části P-hy, Holešovice-Bubny a Libeň, ležící po obou březích Vltavy na sev. a sev.-vých. konci města, jsou čtvrti tovární a dělnické, rázu venkoncem moderního. red.

Meteorologické poměry.

1. Teplota. Střední roč. teplota je v Praze 9· C, a to na jaře 8·8°, v létě 19·0°, na podzim 9·5° a v zimě 0·6°. Nejteplejší měsíc jest červenec, neboť vykazuje střední teplotu 19·6°, pak následuje srpen (19·2°), červen (18·1°), září (15·2°), květen (14·0°), říjen (9·8°), duben (9·1°), listopad (3·5°), březen (3·2°), únor (0·0°), prosinec (−0·4°) a konečně leden s nejnižší teplotou −1·4°. Nejníže klesne teploměr as na −22 až −25° C a nejvíce stoupne až na 38° C ve stínu.

2. Tlak vzduchu. Pro P-hu činí střední roční výška tlakoměrného sloupce 743·6 mm, a to nejvíce v led. (745·3 mm), nejméně v dub. (742·0 mm), kterýžto měsíc vyznamenává se také největšími změnami v povětrnosti. Náhlé a značné změny tlaku vzduchu znamenati jest nejvíce v zimě a z jara, hlavně následkem různých větrů, v létě pak jakožto známku blížící se bouře. Nejméně odchylek v tlaku vzduchu vykazují měsíce podzimní.

3. Vlhkost vzduchu. Tato, jsouc měřena podle toho, jak je vzduch vodními parami nasycen, činí průměrem ročně 74·4%, nejvíce v zimě, 83·9%, nejméně v létě, 65·0%.

4. Větry. Co se týče směru větrů, jest tento nejčastěji směrem od západu a jihozápadu. Nejméně vane v Praze větrů od východu a jihovýchodu. Podotknouti sluší, že v létě větry severní přinášejí ochlazení a větry východní jasné a stálé počasí. V zimě opět vanoucí větry jižní způsobují oteplení. Nejsilnější mrazy bývají při větrech severovýchodních nebo východních. Západní a jihozápadní větry mají v zápětí hojné srážky, jihozápadní v létě bouřky.

5. Srážky. Výška vody, jež průměrem za rok spadne ať ve způsobě deště, sněhu nebo krup, činí 436 mm a rozděluje se na jednotlivé měsíce takto: v lednu spadne prům. 21, v ún. 21, v břez. 26, v dub. 31, v květ. 49, v čnu 66, v čci 55, v srpnu 53, v září 34, v říj. 29, v list. 28 a v pros. 23 mm.

Topografické poměry.

Celková rozloha P-hy měří 2059 ha. Podle velikosti plochy jednotlivé části města řadí se za sebou takto:

m2
čili %
celkové plochy
Libeň..6,771.844·0..32·89
Holešovice-Bubny..5,380.852·8..26·13
Nové město..3,465.345·9..16·83
Staré město..1,423.553·5..6·92
Malá strana..1,168.053·4..5·67
Fortif. obvod..977.725·4..4·75
Hradčany..852.530·1..4·14
Vyšehrad..457.044·0..2·22
Josefov..92.984·5..0·45
P.
..20,589.933·6..100·00
Z veškeré plochy připadalo plochy zastavěné
(stavení i s dvory) na
m2
čili %
Nové město..1,333.403·4..33·86
Staré město..650.347·4..16·51
Holešovice-Bubny..619.185·9..15·73
Libeň..442.520·0..11·25
Malou stranu..405.980·3..10·31
Hradčany..229.618·9..5·83
Fortif. obvod..129.901·1..3·30
Vyšehrad..64.215·6..1·62
Josefov..62.745·2..1·60
na P-hu
..3,937.917·8..100·00

Zcela jiné pořadí však vznikne, srovnáme-li zastavěnou plochu jednotlivých částí města s jejich plochou veškerou. Z celkové plochy jedné každé části města tvořila totiž plocha zastavěná: v Josefově 67·47%, na Starém městě 45·69%, na Novém městě 38·48%, na Malé straně 34·76%, na Hradčanech 26·93%, na Vyšehradě 14·05%, ve fortif. obv. 13·29%, v Holešovicích-Bubnech 11·51%, v Libni 6·53%; v celé Praze 19·12%. Sb.

Popis města.

Hrad královský. Královský hrad rozkládá se na hoře, ohraničené na jihu svahem malostranským, na severu údolím potoka Brusnice a na východě klínem k Vltavě vybíhajícím, který na straně západní souvisí s vyvýšeninou od Bílé Hory ku Praze se táhnoucí. Vedou pak do něho dvě hlavní cesty, Nové a Staré zámecké schody. Na západě bývala dříve cesta buď strmá, kde jsou schody radnické v pravo při domě č. p. 171-IV. (dosud zde brána s letopočtem 1729), aneb z Nerudovy ulice úvozem v levo při témže domě, méně příkrá. Nynější cesta k hradu upravena měla býti již r. 1638 na rozkaz Ferdinanda III. (přes zahrádky domků č. p. 222—226), avšak stala se skutkem až r. 1663 vedením stavitele Santina de Bossi. Při parapetní zdi stávaly zde krámky, které před r. 1723 byly zrušeny. Sochu sv. Jana Nep. zhotovil r. 1709 Frant. Sant. Aichel. Pro pěší zřízeny jsou schody z uličky Thunovské. Staré schody na straně východní počínají se dole při domě č. p. 148, a to na pravo jde cesta vozová, na levo schody o 98 stupních. Zahrada oběma obemknutá zove se vinice svatováclavská (hr. Štěpán Vilém Kinský daroval ji r. 1750 kapitole sv.-Vítské, ta však r. 1787 prodala ji za 1615 zl. rýn.). Novější jest konečně cesta ze severu přes Prašný most (nyní již od časů Marie Terezie násep).

Zdá se, že již v době nejstarší celkem hrad zaujímal rozlohu nynější, která jest dána přirozenými podmínkami. Jen na straně západní, kde není přirozené hranice, vykopán byl příkop 24 m široký a 30 m hluboký, přes nějž z nynějšího Hradčanského náměstí vedl most asi tu, kde i nyní jest hlavní vchod do zámku. Nejstarší hradby byly asi jen dřevěné, okolo r. 1050 však kníže Břetislav I. dal přestavěti hradby, pocházející snad z doby Boleslavů. Máme dále zprávu, že r. 1135 hrad obnoven byl podle vzoru měst latinských. Snad tehda vystavěny byly také pevné věže hradební, o kterých se později mluví. Po pravé straně od kostela sv. Víta stál dvůr čili palác knížecí, o kterém jen víme, že míval s počátku jen jedno patro s pavlanem ke kostelu. Velikou přestavbu podnikl Přemysl II., z jehož hradeb a bašt zachovalo se něco na straně severní. Byly tak zařízeny, že se kolem do kola od jedné věže ke druhé mohlo přejíti po kryté chodbě. Příchod se strany západní opevněn byl tím, že před starým, nově vyzděným příkopem zřízeny ještě dva příkopy jeden menší vyzděný a druhý větší nevyzděný, mezi nimiž povstalo několik domků. Před branou východní (menší) zřízen byl tehda (kolem roku 1278) také příkop. Přes všechny vedly dřevěné mosty. Úpatí jižní hájeno bylo dvojí zdí, vystavěnou za Václava I. v čas strachu před Tatary. I palác královský byl asi r. 1252 rozšířen přistavěním západního křídla (snad Dalimilův Rajský dvůr), ale vyhořel r. 1303 a zůstal dlouho neobnoven, až jej Karel IV. dal přestavěti (od r. 1333), a to od základů nově podle vzoru Louvru v Paříži velikým nákladem. Ve stavení tom byl nejen byt královský, ale i místnosti soudu zemského a jiných nejv. úřadů; velikou čásť zaujímal (snad v přízemí) »veliký palác« (síň), kde konaly se větší shromáždění, sněmy atd. Vedle byla kaple P. Marie. Hlavní vchod byl na straně západní, kde zasedával Karel často sám na soudě v rozepřích chudiny; druhá vrata byla na náměstí sv.-Jirském. Mnoho utrpěl hrad drancováním r. 1420 a 1421 i obnovil Sigmund r. 1436 velikou síň. Přes to v pozdějších dobách králové raději sídlili v Králově dvoře na Starém městě, až teprve Vladislav II. r. 1484 odhodlal se sem vrátiti. Proto podnikl nákladnou opravu veškerého hradu, jmenovitě křídla východního, vedením mistra Beneše Rieda. Dokonána byla r. 1502 k obdivu vrstevníků. Hrozná škoda stala se zde dne 2. čna 1541, kdy po dřevěné chodbě hradební při baště Stankově přešel sem oheň z Malé strany, zapálil krov kostela sv. Víta a odtud se rozšířil na všechny strany. Cíněný krov křídla Vladislavského vyhořel a poškodil klenbu síně a shořel i palác starý a pokoje královniny. Uměnímilovný Ferdinand I. podnikl ihned s pomocí zemskou novou obnovu vedením Bonifáce Wohlgemuta (síň soudu zemského skončena r. 1563), po kterém stavěli zde Jan Lucchese, Oldřich Augustalis de Sala a Ondřej Avostali de Pambio, kteří měli k ruce malíře Dominika Pozzo, zámečníka Matěje Handschuha, truhláře Jana Sauerlocha. Za Rudolfa II. podnikli nové stavby Antonio Valenti a Jan Gargiolli (1586), který r. 1591 jmenován byl cís. stavitelem. Malby obstarával Geminger a práci sochařskou Antonio Procho (1588), truhlářskou mistr Bernart (1597). Ke konci století přidružili se k nim cís. stavitelé Horatius de Fontana a Martin de Gambarinis, truhlář Konrad Engler, malíř Jan Friedeman de Fries. R. 1601 založen španělský sál a z r. 1614 pochází portál, který uzavírá první dvůr, stavěný Vinc. Scamozzim nákladem 20.000 kop m. R. 1623 hrabě Ferdinand z Nagrolu počal hrad opevňovati a Ferdinand III. chtěl podle plánů Dionysia Miserona z Lisonu přestavěti celý hrad, což válka přerušila. R. 1756 počata poslední přestavba hradu. Stavení u příkopu západního byla stržena a jejich městiště zabráno k prvnímu nádvoří hradskému Plány vyhotovil c. k. inž. Mikuláš de Bacassy a prováděli je Anselmo Lurago, Antonín Kunz a Antonín Haffenecker (do r. 1774).

Projděmež nyní hradem. Poslední příkop na straně západní zasypán byl po r. 1757 a tak vchází se nyní přímo na první nádvoří, které utvořeno jest portálem Scamozziho a dvěma křídly a od náměstí Hradčanského odděleno jest železnou mříží, kde mezi pilíři jsou tři vjezdy, z nichž prostřední ozdoben jest královskou korunou s monogrammem Marie Terezie; na pilířích stojí sochy zápasících gladiatorů, lva, orla a geniů s vásami prací Ing. Platzera (r. 1901 částečně novými nahrazeny). Nádvoří utvořeno bylo r. 1762, když zbořeny byly domy, které na širokých hrázích příkopů stály (na levo od mostu stála zbrojnice). Na straně jižní jest menší vchod se schodů zámeckých. Trakt hlavního portálu ozdoben jest erby zemí, jimž panoval Matiáš II. Portál má po straně po dvou menších průchodech. V pravo průchodu jest veliké hlavní schodiště ke král. komnatám. V křídlech nádvoří jsou proti sobě hlavní strážnice. Druhý dvůr ohraničen jest na severu křídlem se sálem španělským (tak nazvaným snad až za Karla VI.), založeným Ferdinandem I., kterýžto »nový palác« má 48 m dél., 24 m šíř. a 13 m výšky; zde konány slavnosti a hostiny dvorní (opraven za Leopolda I. stukatérem Davidem Hegenmüllerem a malířem Janem Schröderem, znovu po bombardováni pruském r. 1757 Ign. K. Dintzenhoferem, r. 1783 od Saekla vymalován a konečně restaurován r. 1867—68 podle návrhu architekta Kirschnera a od sochaře La Vigne, při čemž dřívější lehké okrasy na stropě nahrazeny těžkými kassettami, galerie strženy a místo nich na zdech zhotoveny jednoduché pilastry ze štuku), sálem německým z téže doby (za Rudolfa II. »síň umění«), kde umístěna byla slavná rudolfinská obrazárna a klenotnice, založená již Maximiliánem II., mající poklady umělecké v ceně 13 millionů zl., které bohužel rozchváceny byly způsobem hanebným (sál opraven r. 1868 podle plánu arch. Ferstla), a chodbou, k níž vedou široké schody (jezdecké), ke kterým vedly na západ ještě jiné, určené pro mezky, kteří přiváželi vodu do nádržky nad španělským sálem, kterážto nádržka byla r. 1862 odstraněna; na východě s křídlem příčním, vystavěným r. 1762 od A. Luraga, které nazývalo se za Ferdinanda II. patrem královniným s celým množstvím menších komnat; v traktu jižním jsou pokoje užívané nyní příležitostně císařem. Na dvoře bývaly menší domky, r. 1639 zbořené, aby zde vystavěna byla kaple dvorní sv. Kříže (od Luraga celku přizpůsobená a r. 1852—58 rozšířená); jest zvenčí jednoduchá a na tři strany volná. Na západní straně ve výklencích sochy sv. Petra a Pavla z r. 1854 od Em. Maxe. Vnitřek jest bohatě vyzdoben zlatem a obrazy (od Vil. Kandlera dějiny vykoupení, na oltáři sv. Víta a Václava a na oltáři sv. Terezie obrazy od Fr. X. Balka, sv. Jan Nep. z bílého mramoru od Em. Maxe. Kamenná kašna (dílo Heidelbergerovo) postavena byla r. 1686 (socha uprostřed od Jeronyma Kolba). Tento dvůr má délky asi 125 m, šířky 54 m a kromě vjezdu okolo hlavního schodiště má ještě čtvero průjezdů, jeden k západu, k severu jeden (na býv. Prašný most) a dva k východu. V nejjižnější části blíž průchodu do třetího dvora viděti jest dvéře vedoucí do přízemí »věže«, jež nyní ve shodě s ostatní stavbou rozdělena jest ve troje poschodí. Prvního užívalo se jako hlavní pokladny cís. Ferdinanda V. a ostatních za skladiště. Strop třetího má dosud bývalé ozdoby štukové renaissanční, jakož i fresku Minervu a Merkura. To vše jest pozůstatek »bílé věže«, kterou r. 1370 Karel IV. dal pokrýti pozlacenou střechou a která od dob Vladislava II., proto že z opuky byla stavěna, zvala se »bílou«. Při ní býval parkán s branou na most přes příkop vedoucí, do které Ferdinand I., jenž ji bezpochyby vystavěl, postavil dvě děla. Hořejší čásť věže byla dřevěná a byla při větru r. 1280 pobořena. Vladislav II. dal na střechu postaviti zlatou kouli se stříbrným lvem, kterou r. 1493 blesk srazil. V XVI. stol. byly zde veliké české hodiny. Věže užíváno bylo také za vězení. Poněkud severněji stávala kulatá »věž biskupská«, velmi nákladně stavěná, která při vichřici r. 1280 se sesula. — Na třetím dvoře býval starý palác Přemyslovcův, asi tam, kde vyčnívá příční křídlo před Tereziánským nadstavkem zámeckého průčelí. Vedle zdi pak bylo dále několik domků hradských lidí. Půda nádvoří bývala velmi nerovná, zde snad bývaly dva pahorky, z nichž na jednom býval knížecí kamenný stolec a druhý tajemného jména Žiži. Ze starého paláce zbytky jsou dosud v přízemí traktu Vladislavského, a to z dob Václava I. nebo Přemysla II. a Karla IV. Jsou to jmenovitě malý sál pod t. zv. zelenou světnicí, jehož jednoduchá v přechodní dobu spadající klenba křížová spočívá na dvou sloupech, kdežto klenbová žebra u sloupů i u zdí opírají se o konsoly, a t. zv. královská kuchyně. — Do nynějšího jižního křídla jest z nádvoří hlavní vchod, nad kterýmž jest balkon na sloupech spočívající. V poschodí prvním v pravo bývalo obydlí cís. Marie Anny a dále k západu cís. Ferdinanda V. V poschodí druhém jest řada místností k obývání stále přichystaných. Velikou ozdobou jest zde řada obrazů od L. Giordana, Paola Veronese, Rubense, Spagnoletta, Bassana a Brueghela. Zde bydlil i r. 1830 vypuzený z Francie král Karel X. Na tomto nádvoří stojí kašna s bronzovou sochou sv. Jiří na koni, zhotovenou od bratří Martina a Jiřího Kološe (viz z Clussenberka) z r. 1373 (vyobr. viz díl V. str. 469). Na čtvrtém nádvoří (sv.-Jirském) hlavní pozornost poutá Vladislavská budova, táhnoucí se od západu k východu parallelně s jižnějším novým průčelím zámeckým, od kteréž budovy vybíhají tři křídla, dvě z nich, tvořící se sálem Vladislavským pravý úhel, vystupují po obou jeho stranách od jihu k severu a tvoří malý Vladislavský dvůr; v západním křídle jest zelená jizba a chodba spojovací s oratoří v chrámu sv-Vítském, východní pak skládá se ze dvou budov a přístavku. Ve vedlejším křídle jsou jezdecké schody do sálu Vladislavského. Z malého dvora Vladislavského vchází se v přízemí do místnosti soudu appellačního, zřízeného Ferdinandem I. r. 1548. Po přenesení soudu na Malou stranu zřízeny byly zde kuchyně. — Po jezdeckých schodech přichází se do sálu Vladislavského (vyobr. č. 3286.), rozsáhlého to obdélníku s mistrovskou klenbou o pěti polích, která plnou měrou zasluhuje obdivu pro smělost svou i pro původnost ozdob, jež povstaly všelijak se proplétajícími pásy a žebry klenby gotické. Okna však jsou renaissanční; jest jich k jihu čtvero, na sever troje a troje ve stěně východní s vyhlídkou do kostela Všech Svatých. Dveří jest 8. Sál pak jest 74 m dlouhý, 18 m široký a 14 m vysoký. Dostavěn byl Benešem Riedem dne 20. září 1502. Byl to trůnní sál králů českých, kde se konaly veřejné obřady královského majestátu, jako přísahy věrnosti od stavů, udělování korunních lén, královské hostiny, konečně v XVI. stol také i turnaje na koních. Že pak z toho sálu vchází se do zemské jizby, kde zasedával nejvyšší soud zemský a sněmy, sloužil i za předsíň i stávaly tu za Rudolfa II. krámy obchodníkův s nejvzácnějším zbožím cizozemským. Jižní křídlo. Zde do nejzpodnějšího sklepení jde se z malého mezihradí. Z hradního dvora vede malá branka na chodbu a po mnoha schodech dolů do malého dvorku, kde v levo nalézá se jižní křídlo. Za Karla IV. byla to bašta a Benedikt Ried jí použil, snad také zvýšil a ve třech patrech opatřil renaissančními okny. Až do XVIII. stol. bylo zde ještě čtvrté nízké patro. V přízemí přijdeme do předsíně a odtud do temného, mocným lomeným obloukem ve dvě nestojné části rozděleného sklepení, v jehož části o několik stupňů vyvýšené spatřujeme železem pobité staré dvéře dubové. Zde byly sklady registratury České komory. Zdi jsou zde 4·8 m tlusté. V prvním patře byla Česká kancelář, mající dvě nestejně veliké světnice klenuté, z nichž první veliká byla úřadovna přísedících soudního tribunálu, druhá menší vlastní kancelář. První síň mívala tři okna, z nichž obě východní při přestavbě spojovací chodby Ant. Kuntz zazdil. Klenba je propletena bohatým žebrovím. Dveřmi, jichž veřeje jsou okrášleny dórskými sloupovými pilíři a opatřeny letopočtem 1636, přichází se do neveliké prostory, třemi okny na záp., jih a vých. jasně osvětlené. V pravo u příčné zdi stojí stará veliká z první světnice vytápěná kamna kachlová. Levý jihovýchodní kout mezi oknem jižním a východním vyplněn jest úzkými točitými schody do patra dolejšího i hořejšího. V XVIII. stol. nazývána byla tato síň místodržitelskou. Odsud vyhozeni byli 23. květ. 1618 Slavata a Martinic. V druhém patře jest světnice říšské dvorské rady. Jest zde 5 širokých a vysokých oken, strop snad z doby Ferdinanda I. záleží ze starých tmavohnědých trámů. Nářadí skládá se z dubového stolu ze XVI. stol. a několika lenošek ze XVII. stol. Podobizny na stěnách ukazují některé krále české z XVIII. stol., Filipa II. Špan. a Karla I. Angl. Malý přilehlý pokojík zřízen byl teprv r. 1699 při zazdívaní starých schodů, které sem vedly z dolejší chodby spojovací, a vznikl položením několika trámů přes schody, na něž položena pak prkna podlahy. Byl to byt vrátného říšské dvorské rady. Dvéře jsou mistrovské dílo truhlářské s mosaikovým obrazem, představujícím zámecký dvůr za Rudolfa II. V koutě jsou veliká tmavohnědá, bohatě okrášlená kamna kachlová z venku vytápěná. Křídlo západní. Z hradního dvora po schodech pod terasou a síní Vladislavskou dostaneme se do světnice zelené bez ozdob, uvedenou barvou natřené; později zřízený stlačený oblouk dělí ji po délce na dvě nestejné časti. Dříve bývala klenutá a okrášlena žebrovím. O několik stupňů výše leží Václavská věznice, dříve snad ložnice Vladislavova, která má překrásnou, zachovalou, lupením a arabeskami bohatě ozdobenou klenbu síťovou; stěny jsou nyní holé a nad gotickými dveřmi spatřujeme dva znaky se jménem Kryštofa z Lobkovic a na Tachlovicích, který tuto síň dal obnoviti r. 1600. Zde konaly se dvorský a komorní soud a v čas sněmu radívali se zde stavové kuriátně. Gotickými dveřmi vchází se do síně, jejíž stěny pokryty jsou znaky místopísařů částečně zabílenými. Křídlo východní obsahuje soudní síň (od XVII. stol. sněmovní), kterou Ried pokryl ještě smělejší a složitější klenbou síťovou, do níž nade dveřmi vložil své poprsí a naproti nad trůnem poprsí krále Vladislava II. Okna jsou renaissanční. V rohu sev.-západním schody dřevěné vedou na zděnou galerii (řečniště), jejížto římsa jest bohatě ozdobena. Na stěnách visí pět podobizen (Marie Terezie, Frant. Štěpán Lotrinský, Josef II., Leopold II. a cís. František I.). Nade dveřmi visí 11 praporů českých dobrovolníků z r. 1809 (dvanáctý byl vydán invalidovně); ve skleněné skříni jsou nebesa cís. Ferdinanda V. Zde zasedal do r. 1784 soud zemský a sněmy. Po schodech přes galerii přicházíme do síně, kde snad králové odkládali těžké korunovační šaty, a do síně desk zemských, jejíž stěny pomalovány jsou četnými znaky. Zde vidí se posud staré, překrásně vyřezávané, ač velice zkomolené zbytky starých skříní pro desky. Odtud vedou malé, ale mnohými zámky opatřené a železnými pásy pobité dvéře dubové do několika světnic přístavku (býv. sv.-Václavský archiv). Předsíní rovněž znaky ozdobenou přicházíme dále do komory depositního úřadu deskového, uprostřed níž stojí mocný pilíř, na kterém spočívá klenutí. Stěny pokryty jsou znaky a na stěně jsou železné háky, jimiž pokladna byla připevněna. Nynější půda byla dříve druhým patrem, které zdobila k severu a západu otevřená loggie (nyní zazděná), která měla několik komnat, jejichž zevnější zdi byly ozdobeny allegorickými figurami v šedém chiaroscuro.

Ke královskému hradu připojuje se v další řadě k východu kollegiátní chrám Všech svatých, který povstal z královské dvorní kaple, založené nejv. sudím zemským Čéčem a posvěcené r. 1264. Když zde Přemysl II. r. 1267 založil mši za rodinu královskou a kapli bohatě vyzdobil, nazývána byla královskou. Václav II. připojil k ní r. 1295 na krátký čas proboštství a kapitolu mělnickou se všemi statky a kapitola sv.-vítská darovala jí svůj dům v levo při kostele. Karel IV. založil zde r. 1341 kollegiátní kapitolu, v níž probošt i kanovníci jmenováni jsou králem, a to od r. 1366 z řad mistrů kolleje Karlovy. Stavbu nového kostela vedl Petr Parléř, který dokončil kůr asi r. 1386. Požár z r. 1541 strašně poškodil kostel, který pak dala opraviti arcikn. Alžběta, načež 20. srp. 1580 byl znovu vysvěcen. R. 1588 bylo sem přeneseno tělo sv. Prokopa ze Sázavy. Novou budovu děkanskou vedle kostela dal vystavěti Bílek z Bilenberka, byla však brzy potom spojena s budovou Tereziánského ústavu. Kapitola má nyní probošta, děkana a 4 kanovníky. Vnitřek kostela s gotickými okny s kružbami skládá se z apsidy a lodi; klenba jest mnohem nižší než původní a z doby novější, ač má žebra na způsob gotický. Na ní vymalovány jsou znaky arcikn. Alžběty a kapitoly. Obraz na hlav. oltáři maloval Václav Reiner. Z Vladislavského sálu vedou sem dvéře, jimiž strany chodily od zemského soudu sem skládat přísahy.

Na třetím nádvoří a na náměstí sv. Jiří pne se k nebesům velebný velechrám sv. Víta. Již sv. Václav obdržev od cís. Jindřicha I. rámě sv. Víta dal vystavěti okolo r. 930 okrouhlý románský kostelík ke cti tohoto světce, který brzy nestačil potřebě, tak že Spytihněv II. pojal r. 1060 úmysl vystavěti basiliku větší, kteráž skončena byla teprve po smrti jeho za Vratislava II. Byla trojlodní s věží na zad. R. 1255 koupeny byly nové varhany za 26 hřiven stříbra. Kolem kostela byl hřbitov s kaplí sv. Bartoloměje; dále zde stála kaple sv. Tomáše, kterou dala vystavěti nad hrobem Břetislava II. († 1100) sestra jeho Lidmila. To vše bylo zrušeno, aby stavěn zde byl z rozkazu Jana Lucemburského a syna jeho, velikého Karla IV., nový velechrám arcibiskupský, k jehož vystavění určeny byly desátky ze všech dolů stříbrných v Čechách. Základní kámen položen byl 21. list. 1344 a stavba svěřena byla Matiáši z Arrasu, po 8 letech Petru Parléři z Gmundenu, který r. 1362 dokončil klenbu první lodi, r. 1365 vnitřek velikého kůru v části dolejší tak byl dokončen, že zasvěceny býti mohly oba hlavní oltáře (P. Marie a sv. Víta), r. 1366 dostavěna kaple sv. Václava (snad s použitím starších zdí), r. 1367 dokončen jižní portál lodi příčné a sakristie nad ním (vlastně pokladní komora), r. 1371 zhotoven velkolepý obraz mosaikový na jižní straně, r. 1385 (12. čce) skončeno klenutí kůru vnitřního, r. 1386 triforium, r. 1392 (2. čna) položen základ dlouhé lodi. Po Petrovi vedl stavbu, hlavně věže, syn jeho Jan († okolo r. 1407) a kameník Petr (Petrlík) snad až do r. 1419. Potom po dlouhé přestávce Ried vystavěl r. 1493 král. oratoř, r. 1509 pracovalo se na severní straně dlouhé lodi a o věži severní. Při požáru dne 2. čna 1541 utrpěl chrám strašlivě. Obnovu svěřil Ferdinand I. dvorským stavitelům Bonifácovi Wohlgemuthovi a Hanušovi Tirolovi a některým z těch, které uvedli jsme při stavbě hradu. Veliké varhany stavěli Jonáš Scherer a Jiří Schmidthaimer (dokončeno r. 1567). Věž musila býti poněkud snesena a pokryta bání. Potom zpustošili vnitřek kněží Bedřicha Falckého a z nejlepšího úmyslu málem byl by chrám zcela zkazil arcib. Matouš Ferd. Zoubek z Bílenberka, který za pomocí cís. Leopolda I. chtěl chrám dostavěti a upraviti copově. I položen 3. dub. 1673 základní kámen k stavbě zcela jinorodé, ale na štěstí horlivost ochladla a zbytky zdí již postavených byly r. 1842 odklizeny. Poslední rány stihly chrám za obležení pruského r. 1757, něco bylo záhy napraveno Luragem, Kuntzem a Haffeneckerem. Od r. 1850 pečuje »Jednota ku dostavění« vedením Krannera, Jos. Mockra a J. Hilberta o dokončení nádherné památky na otce vlasti Karla IV. — Chrám, který již po několik století stojí, jest vlastně jen vysokou presbyteří budoucího chrámu, ověnčenou věncem kaplí. Délka jest 59·43 m; střední loď má šířky 15·8 m, boční lodi 7·9 m, kaple 7·11 m. Věž jest 99·3 m vys. Budoucí velechrám bude více než dvakráte delší; k průčelní zdi přiléhati má loď příční křížová, načež postupovati budou lodi na západ o 5 klenbových polích a zakončeny budou hudebním kůrem, dvěma věžemi a třemi portály. Na severní straně bude nová čásť obsahovati v křížové lodi dvě sakristie, nad jednou bude hudební kůr, nad druhou sklad requisit liturgických; vedle sakristie bude postranní portál. (Vyobrazení při článku Architektura tab. XV.) Nynější chrám má presbytéř rozšířenou r. 1873 o jedno klenbové pole na západ. Ozdobena jest krásným gotickým hlavním oltářem z jemné opuky kopaninské podle nákresu Krannerova. Nad mramorovými stupni stojí oltářní stůl ozdobený vypuklými řezbami představujícími poprsí proroků starozákonních od Šimka. Nad stolem zdvihá se architektura oltáře, sedm to kapliček korunovaných bohatými baldachýnky. V prostřední stojí kříž, v ostatních jsou skřínky se stříškami, na nichž v emailu od Jos. Chadta jsou výjevy ze života patronů zemských, jejichž ostatky ve skřínkách jsou uloženy (sv. Václav, Vít, Vojtěch, Prokop, Cyrill a Lidmila); v prostředku nad kapličkou jest druhá pro nejsv. svátost, nad níž baldachýnek končí se bohatě článkovaným jehlancem. Po obou stranách oltáře vede schodiště do zadu. Zde v presbytéři stojí arcibisk. trůn a kanovnické stolice a nad stupni ponechána prozatím kazatelna z času Ferdinanda II. — Západně leží v hlavní lodi královská hrobka, kterou na rozkaz Rudolfa II. zřídil Alexander Kolin z Malína v Belgii r. 1559 a 1560 ze solnohradského bílého mramoru nákladem 32.000 dukátů. Jest to čtyřhraná tumba, na níž v životní velikosti leží mramorové postavy Ferdinanda I., manželky jeho Anny a Maximiliána II. Vpředu stojí soška z mrtvých vstalého Krista a na okraji hořejší římsy sedí 6 andělíčků držících štítky a umrlčí hlavy. Stěny pak ozdobeny jsou poprsím Karla IV., jeho manželek Blanky, Anny Svídnické, Anny Falcké a Elišky, Václava IV., Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. Mausoleum obepíná krásná kovaná mříž. — Kaple věnčí chrám v tomto pořadí: 1. Kaple sv. Václava, tvořící uzavřený čtyřhran, hraničí s budoucí křížovou lodí na straně jižní. Na mohutných, železem pobitých dveřích zadělán ve lví tlamě bronzový kruh, o kterém legenda praví, že se ho chopil sv. Václav byv v Boleslavi smrtelně raněn. Asi ve čtvrtině výšky táhne se podél stěn silně vyčnívající, v části dolejší bohatě článkovaná římsa; z každé stěny mírně vystupuje po dvou pilířích opěracích, jež nahoře tvoří oblouk lomený celý a po stranách polovinu takového oblouku, o tyto pak pásy opírají se žebra klenutí síťového s rosetami. Až po římsu pokryty jsou stěny obrazy na zlaté půdě (Kristus na hoře Olivetské, v zahradě Getsemanské, před Pilátem, bičován, trním korunován, ukřižován, pohřben, zmrtvých vstal, vstoupil na nebesa, seslal Ducha sv., sv. Petr a Pavel, podobizny Karla IV. a čtvrté manželky jeho; řada tato počíná se na stěně západní), které později (Danielem Alexiem z Květné, 1614) byly přemalovány. Plochy mezi těmito obrazy pokryty jsou pozlacenou sádrou s hlazenými čes. drahokamy. Nad římsou představují obrazy, ohněm r. 1541 silně poškozené, život sv. Václava. Na východní straně pod římsou jsou pozlacená mřížová dvířka malého výklenku pro posvátné nádoby z doby Vladislava II. Nedaleko jest pak druhá mřížka železná, kteréž se prý někdy užívalo při soudech božích. Uprostřed kaple jest hrob mramorový sv. Václava pořízený arcib. Matoušem Ferd. Zoubkem z Bílenberka r. 1673 (původní z r. 1358 zloupen byl cís. Sigmundem); vzadu jest přílbice a drátěná košile prý sv. Václava. Vedle dveří na podstavci stojí bronzový jakýsi chrámec (schránka na nejsv. svátost?) a na římse svícen (sv. Václav pod baldachýnem) v Norimberce pracovaný (od Petra Vischera), dar to cechu sladovníků staroměstských z r. 1532. Lampa visící z ryzího zlata jest dar velkokněžny Alexandry. V jihozápadním rohu kaple vedou schody do komory korunovačních klenotů obnovené r. 1867 podle plánů Maixnerových a Macourkových. Skříň, v níž klenoty jsou uloženy, má podobu gotického oltáře podle plánu Krannerova; v ní jest železná truhla. — 2. Kaple Martinická. Oltář z bílého mramoru pracoval Achtermann v Římě (1875) a veliké okno jest podle nákresu Frant. Sequense, který i provedl malby na stěnách (na pravé nákladem knížat Jiřího a Ferdinanda z Lobkovic, na levé hr. Jindřicha Clam-Martinice, obrazy ze života sv. Ondřeje), kterýchž rodů hrobky zde jsou. Na pravé stěně zadělán jest mramorový památník Jana Popela z Lobkovic († 1569) a pod oknem Jana, Jiřího a Jaroslava († 1649) Bořitů z Martinic i syna tohoto Bernarda († 1685). Dříve byla zde pohřbena vdova po cís. Sigmundovi Barbora († 1451). Vystoupivše z kaple vidíme ve zdi mramorový náhrobek nejv. purkrabí Jiřího Popela z Lobkovic († 1590), česká to práce od Vincence Straširyby z Loun za 1500 kop m. r. 1581 zpracovaná. Na protějším pilíři náhrobek maršálka hr. Leop. Šlika († 1723). — 3. Kaple sv. Silvestra (též Šimona a Judy zvaná). Oltář sv. Kříže býval kdysi uprostřed kostela; na něm Spasitel z cedru v Miláně dělaný, r. 1589 darovaný Rudolfem II. Po levé straně t. zv. vera ikon, kterou dostal Karel IV. od Urbana V., hlava Kristova malována jest na zlaté půdě na dřevěné desce v rámci, jenž pokryt drobnými obrazy sv. Víta, Vojtěcha, Lidmily, Václava, Prokopa a Sigmunda a anděly. Pod oknem u zdi čtverhraný tmavý mramor označuje místo, kde odpočívají královna Guta, bratr její Rudolf, vév. rakouský, a Rudolf, král český († 1307). Zde leží též biskup Jan III. z Dražic (1258—78). Jediné okno ozdobeno bylo r. 1869 malbami na skle podle náčrtku Lhotova. — 4. Kaple Valdšteinská (též zv. Maří Magdaleny) jmenovala se dříve Přechovou podle kanovníka Přecha († 1358). Ve Valdšteinské hrobce odpočívá arcib. Jan Bedřich z Valdšteina († 1694). Plán pro malbu na skle jediného okna pochází od Sequense a Mockra. Mezi touto a předešlou kaplí jest oratoř královská, stavěná r. 1493 Riedem, zpodní čásť představuje směs na všechny strany proplítajících se větví s visutým nosičem, na kterém se spatřuje W (ladislav). Zábradlí opraveno bylo r. 1878 a ozdobeno jest znaky zemí jmenovaného krále. Oratoř opravená r. 1882 má dvě komnaty a spojena jest chodbou s hradem. Naproti leží hrob sv. Jana Nep. (z r. 1736) zhotovený od dvor. stříbrníka Josefa Seitze ve Vídni (stříbra užito 37 centů), obehnán jest mramorovým zábradlím, na němž nalézá se 6 stříbr. bání se svícny, které mají polovypouklé obrazy ze života světcova. Ve čtyřech rozích jsou 4 sochy, Mlčenlivost, Pokora, Láska a Poslušnost; na zábradlí pak jsou bronzové pozlacené desky s vypouklými obrazy představujícími mučení a smrť sv. Jana. Dva stříbrní andělé drží stříbrnou rakev, na jejímž víku klečí stříbrná socha světcova, se zlatou hvězdou a pěti menšími hvězdami na hlavě s brillanty. Po obou stranách náhrobku jsou dva stříbrné oltáře a nad oltářem zaděláni jsou v pilířích 4 velicí andělé stříbrní držící věnce. Okolo hrobu visí 27 stříbrných lamp a jedna zlatá, před ním na pilířích jsou dvě sošky klečících havířů. Cena stříbra a kamení cení se na 420.000 K. — 5. Kaple sv. Jana Nep. (též sv. Erharda a sv. Otilie), dříve Vlašimská zvaná, vystavěná před r. 1366 nákladem druhého arcib. Jana Očka z Vlašimě, který zde v pravo má svůj náhrobek, na němž i na vysokém podstavci odpočívá mramorová jeho socha (od Petra Parléře?). Pod pravým oknem jest ve zdi bronzová náhrobní deska hrab. Lidmily Berkové z Dubé provd. Thurnové († 1582). Návrh k malování oken pochází od Petra Maixnera. Na oltáři obraz P. Marie Pomocnice od Brandla, v oltáři jsou ostatky sv. Vojtěcha. — 6. Kaple Šternberská (též Saská) má oltář sv. ostatků více než 100 svatých, které Karel IV. snesl. Zde jsou náhrobky Přemysla I. (v pravo) a II. (v levo), u jehož paty kryje náhrobní kámen srdce Rudolfa II. R. 1621 založili zde Šternberkové rodinnou hrobku; dále leží zde rytíř Oldřich Pancéř z Michnic († 1545). Na zdi v levo znak saský, ježto kurfiršt saský Rudolf († 1356) založil zde oltář. Malbu oken navrhli Sequens a Mocker (1878). Na pilíři v levo visí jedna z kulí, které sem r. 1757 Prusové nastříleli. Před kaplí v ochozu pohřben jest svět. biskup Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi († 1701) a mezi pilíři hrobní oltář sv. Víta se sochou jeho od Josefa Maxe. — 7. Kaple císařská (též křížová, Berkovská a sv. Lidmily). Zde na kamenném gotickém oltáři uschována jest hlava sv. Lidmily; stůl oltářní od Em. Maxe a Jos. Krannera má sochu sv. Lidmily z karrarského mramoru též od Em. Maxe (1845). Zde jsou náhrobky Břetislava I. (na straně epištolní) a naproti Spytihněva I., zpředu pochován Zdeněk Lev z Rožmitálu († 1535). R. 1621 Berkové z Dubé založili zde též svoji hrobku. Obě poboční okna mají malby od Quasta (navrhl J. Scheiwl), na prostředním jsou figury od Josefa Führicha. Nad mříží před kaplí pod klenbou stojí na trámu kříž dřevěný se sochami P. Marie a sv. Jana ev. z doby Ferdinanda II. V ochoze před kaplí pochováno jest 14 biskupů pražských (1067 až 1301). Proti kapli pochován u pilíře osobní lékař Rudolfa II. Kryštof Guarinoni († 1604). — 8. Kaple sv. Jana Křt. zřízená nákladem arcib. Arnošta z Pardubic r. 1352 má nový gotický oltář navržený od Mockra se soškou sv. Jana Křt. od Levého. Zde odpočívají Břetislav II. (v pravo) a Bořivoj II. (v levo), pod pobočními okny arcib. Ant. Brus z Mohelnice v pravo († 1580) a Martin Medek († 1590) v levo. Malbu na skle v oknech navrhl Trenkwald. — 9. Kaple Pernšteinská (Moravská, Vchynská), kde jest veliký náhrobek z červeného mramoru Vratislava z Pernšteina († 1582) a uprostřed dlažby hrobka arcibiskupů pražských počínaje hrab. Petrem Příchovským z Příchovic († 1793). Malby oken navrhl Sequens (1879). Před kaplí jest hrob Jana Tomáše Pešiny z Čechorodu († 1680). — 10. Kaple Nostická má skvostný gotický oltář sv. Anny podle nákresu Mockrova s bohatou výzdobou zlatem a barvami; ve třech výklencích jsou tři cenné sošky od Šimka. Pod křišťálovým sklem vidí se relikviář ze stol. XII. z Trevíru. Na stěnách jest ve třech odděleních voskovými barvami zobrazena legenda sv. Anny podle návrhu Swertsova od Frant. Čermáka, Emila Lauffera, Frant. Ženíška a Boh. Roubalíka; dekorační čásť provedl malíř Krüger podle návrhu arch. Šulce. Malby na okně navrhl též Swerts. Naproti kapli mezi pilíři jest vypuklá řezba představující útěk Bedřicha Falckého z Prahy. — 11. Kaple sv. Michala (sakristie) s krásnou visutou klenbou Riedovou z r. 1493. Točité schody vedou do pokladu chrámového, který obsahuje mezi jiným zlomek evangelia z V. stol. (t. zv. Markův), evangeliář z XI. stol., missál z r. 1370, kancionál darovaný Arnoštem z Pardubic, výklad zjevení sv. Jana s obrázky pérem kreslenými z r. 1400, zlatý kříž perlami a drahokamy posázený, darovaný Karlem IV., pastorální kříž Arnošta z Pardubic, kasuli a konvici prý sv. Vojtěcha, meč sv. Václava a druhý sv. Štěpána, zlatou monstranci s 1200 brillanty a j. drahokamy atd. — 12. Kaple Černínská (sv. Sigmunda) zaujímá tak jako i předešlá dvě pole klenbová. Nad vchodem do lodi jest veliký obraz Ferdinanda II., jeho obou manželek Anny Bavorské a Eleonory Mantovské, dcer jeho Marie Anny a Cecilie Renáty, Ferdinanda III. a bratra jeho Leopolda, biskupa olomouckého. Pod obrazem jsou náhrobky rytíře Proskovského († 1567) a Mayperga († 1548), v pravo cís. komorníka Jiříka Spoura († 1542). Oltář chová tělo sv. Sigmunda a nad tabernakulem chová se hlava sv. Konstancie; za oltářem jsou zašlé obrazy Hanuše Tirola z r. 1552. Při zdech jsou náhrobky hr. Humprechta († 1682) a Heřmana Černína z Chuděnic († 1651), Silvie, markraběnky badenské († 1664), generála hrab. Josefa Žiškoviče († 1738) a Sigmunda Báthoriho († 1613). Malby na skle navrhl Sequens. Stará věž, asi r. 1402 proti původnímu plánu hned vedle příční lodi založená, nedosáhla zamýšlené výšky a požár z r. 1541 zničil ji úplně. V dolejší prostoře bývala dříve kaple Hasenburská, v níž arcib. Zbyněk Zajíc z Hasenburka († 1411) zřídil rodinnou hrobku a též arcib. Wolbram ze Škvorce († 1402) byl zde pohřben. Zde stávaly 4 oltáře. Po požáru byla zrušena. Odtud vedou visuté schody na zvonici, kde od času Ferdinanda I. visí 7 zvonů (největší »Zikmund« ulitý r. 1549 od Jaroše z Brna). Na pilíři věže zvenčí jest zazděna tabulka, na níž nápis obsahuje dějiny stavby od r. 1344—96. Portál, který býval původně na pravo od věže, byl záhy zazděn a nad ním jest mosaikový obraz, který dal Karel IV. r. 1370 od benátských umělců sestaviti ze skleněných kaménků; vyobrazuje Krista obklopeného duhou a anděly, pod ním jsou klečící patronové čeští, apoštolové, P. Maria, sv. Jan Křt. a z mrtvých vstávající. O něco více na pravo vypíná se mistrovské dílo Petra Parléře, visuté schodiště vedoucí až na galerii hořejší střechy. — Západně od chrámu stála dříve kruhová kaple sv. Vojtěcha s jeho hrobem vystavěná r. 1672. Dále bývalo (č. p. 48) proboštství namístě starého biskup. dvora, který přiléhal k Spytihněvově basilice sv. Víta, neboť zde r. 1879 nalezena v hloubce 2 sáhů krypta západního jeho kůru. K severu býval domek, kde bydlily služebné kostelní, a něco stranou (č. p. 44) kaple sv. Mauricia. To vše bylo strženo, aby mohl býti velechrám sv.-Vítský dostavěn. Na východní straně naproti leží

Kostel sv. Jiří (vyobr. viz tab. XV. při čl. Architektura), nejstarší to svatyně v Praze, založen byl kolem r. 915 Vratislavem I. Zbytek této svatyně poznán byl r. 1901 v apsidě románské, vnikající do zpodku kaple sv. Lidmily v přízemí pravé věže, kde zjištěny i fresky z doby nejstarší. Při obležení r. 1142 byl kostel pobořen a potom přestavěn jako románská basilika v nynější podobě kameníkem Wernherem. I r. 1541 značně byl požárem poškozen. Klášter zrušen byl 8. března 1782 (poslední abatyše byla Marie Terezie Harnachová, † 1803) a nyní používá se jako kasáren. — Kostel (44·2 m dlouhý a 12·16 m široký) jest v podstatě trojlodní basilika s ukončením polokruhovým, mající na východní straně vedle pobočních lodí dvě štíhlé věže, zbudované zcela z tesaných kvádrův opukových. V jednotlivých částech vidí se přestavby všech slohů. Západní průčelí provedeno jest v krásné barokní renaissanci z 1. pol. XVII. stol. a rozděleno jest ve dvě poschodí; dva pilíře a dvě toskánské leseny nesou nečleněný architrav, nad nímž je vlys s triglyfy, který korunuje mocná římsa, a nad ní vypíná se mocný štít rozdělený čtyřmi jednoduchými lesenami ve tři pole a v jeho tympanonu nalézá se v římsovém orámování skulpturní obraz sv. Jiří z červeného mramoru. Oba nárožní vystupující pilíře byly původně gotické; nyní stojí na nich sochy Vratislava I. s modelem chrámu v ruce a Mlady s korunou v ruce. Na jižní straně stojí barokní kaple sv. Jana Nepom. r. 1717 od kanovníka Steyera založená se sochou téhož světce od Jana F. Brokoffa. Uvnitř kostela šest pilířů a sloupů, z nichž pouze dva kulaté mají staré hlavice románské, rozděluje loď hlavní od pobočních. Dříve měla hlavní loď tři skupiny oken románských a to vždy obloukových, dělených románskými sloupky (empory); těch nyní je po odbourání přístavků 14 skupin v dolejší části, v horní části jest pak 10 jednoduchých románských oken samostatných. Uprostřed chrámu jsou hroby Vratislava I. a Boleslava II.; pak vstupuje se po 7 stupních do románské krypty čili kaple sv. Mikuláše, jejíž klenba spočívá na 6 jednoduchých sloupcích. V pravo od hlav. oltáře jest kaple s hrobem sv. Lidmily r. 1858 nákladem Jana Krakovského z Kolovrat obnovená; práce malířské jsou od Jos. Hellicha. Náhrobek světice z bílé opuky pochází ze XIV. stol., má tvar tumby, na níž odpočívá krásná socha sv. Lidmily spiatýma a svinutým závojem na hrdle. V býv. sakristii jest na oltáříku kamenná řezba ze XIII. stol. (P. Maria s žehnajícím děťátkem, kterou korunují dva cherubové; na pravo klečí Mlada, na levo abatyše Berta [† 1151], v křídle Přemysl I. a v druhém abat. Anežka). Z chodby klášterní vchází se do kaple sv. Martina s kamennou sochou (Brigitta) a odtud do kaple sv. Anny s hrobem abat. Mlady. Zde proti dveřím pohřbena abatyše Přemyslovna Kunhuta.

Na severní straně sousedí nové proboštství sv.-vítské, vystavěné Mockrem v středověké manýře (neomítnutá cihlová stavba) na místě dřívějších tří domů (34—36), z nichž jeden (č. 36) bývala Rudolfova slevárna, dlouhá to, pustá budova vystavěná r. 1594 a r. 1688 a r. 1783 obnovená, načež užíváno jí jako dvorní konírny, a když ji r. 1876 císař jako král český daroval kapitole, byla r. 1881 zbourána. Na místě č. 34 byl dům zámeckého hejtmana, v XIV. a XV. stol. huť kamenická sv. Víta; dům č. 35 náležel původně Šternberkům, od XVIII. stol. byla zde fara. — V uličce Vikářské bydlívali sakristáni sv.-vítští a až sem šel dávný dům kapitolní (t. zv. klášter). Ulici Sv.-jirskou počíná na jižní straně Tereziánský ústav šlechtičen. Na jeho místě dříve stávalo děkanství Všech Sv., pak dva domy, které spojil Jiří Berka z Dubé a Lipého nebo některý z bratří jeho, pak několik domků v jedno spojených od purkrabí karlšteinského Beneše z Veitmile, který náležíval proslulému Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a po něm Vilému z Rožmberka, který zakoupil (1573) i další na východ malý domek Švamberský a dal zbudovati mistrem Oldřichem Augustalisem budovu jedinou. Čtyři štíhlé věže krášlily průčelí k městu, uvnitř bylo několik domův a zahrada. Na to následoval vlastní dům Rožmberský Petrův, který stavěn byl r. 1551 nákladem 28.923 kop m. a který směnil s cís. Rudolfem II. a přeložena sem byla registratura komory, která zde byla do roku 1708. Zdejší knihovna Rožmberská vyloupena byla Švédy. Tyto všechny budovy přestavěny byly pro Tereziánský ústav podle plánu Dintzenhoforova Anselmem Luragem (1755). Tereziánský ústav šlechtičen táhne se od kostela Všech Sv. s portálem čtyřmi štíhlými sloupy neseným s jednoduchým průčelím podélným ulicí Sv.-jirskou; lepší dojem dělá façada jižní se sedmi věžovitými pavlačemi. Ústav zaopatřuje 30 nemajetných šlechtičen. Poslední stavení v této řadě jest dům Lobkovický, který původně náležel Vojtěchovi z Pernšteina a kterého nabyl Zdeněk z Lobkovic jako věna s chotí svojí Polyxenou, dcerou Vratislava z Pernšteina. R. 1677 byl dům částečně přestavěn a prohlášen za majorátní; znovu obnoven pak za korunovace Leopolda II. (1791), starý portál však zůstal. Hammerschmid viděl zde ještě staré pestré, zlatem zdobené čalouny a veliký sál pokrytý štukovím a pestrou malbou. Konec hradu na východ na levo od brány tvoří Černá věž (v. t.), vězení to pro dluhy. Jí šla původně brána hradní (malá fortna), z níž zazděním (1568) utvořen tmavý žalář a nová brána vystavěna byla nedaleko jižněji s ohradou a mezibraním. R. 1538 blesk věž zapálil a zničil až na klenutí, načež pozlacené olovo střechy nahrazeno bylo hlazenými cihlami. R. 1712 nejv. purkrabí Jan z Vrtby dal střechu nyní mnohem nižší znovu pokrýti a na ní upevniti větrnou korouhvičku se svým znakem. — Severně od věže leží nejvyšší purkrabství, stavba to italského mistra Jana Ventury z r. 1555. Rozsáhlý dvůr oddělen jest od ulice dosti vysokou zdí, na níž nad vraty zazděny jsou erby nejv. purkrabi Adama z Valdšteina (1636), Jaroslava Bořity z Martinic (1642), Jana Jos. z Vrtby (1712) a Karla Egona knížete z Fürstenberka (1780). Východní čásť purkrabství jest již zbořena a na jejím místě stojí domek se zahrádkou. Nyní umístěn jest zde úřad správy statků zemských. Vkročivše dovnitř budovy, která mívala pěkné ozdoby sgraffitové, nalezneme v prvním poschodí přední velikou síň se stropem ozdobeným obrazem (soud Šalomounův), kde konaly se soudy purkrabské; po pravé straně předsíně nachází se kancelář, z které dříve vedly dvéře na chodbu k t. zv. krvavým schodům, kdež prý také hned vykonávaly se popravy, jakmile odsouzený vyveden byl ze soudní síně; mrtvoly házely se otvorem do sklepa ve skále podél celého stavení vytesaného. — Nízký domek, jehož jedno okno jde do zahrádky před Daliborku na hradní zdi, zove lid »císaře Karla kancelář«. Mezi tímto domkem a domem k Černé věži přistavěným vchází se k věži Daliborce (v. t.). Zbudována z opuky bělohorské pochází asi z doby Přemysla II., opravena však byla r. 1496 a nazvána podle prvého vězně po této poslední opravě, rytíře Dalibora z Kozojed (1496). Před věží stojí zříceniny staré budovy o dvou nízkých patrech, která druhdy dveřmi spojena byla s věží. Asi z prvního patra, v němž, jak se zdá, bývala jen jakási tmavá chodba, vedou schody dolů do světlé místnosti, z níž přijde se do druhého patra věže, odkudž vidí se, ježto trámová podlaha schází, také do třetího poschodí. Úzké dvéře, umístěné v polokulatém přístavku, ukazují vchod do prvního patra, pod nímž nalézá se t. zv. džbán. K onomu vede dolů devět silně vyšlapaných schodů. Druhé, ze silných dubových fošen zhotovené dvéře vedou do kulatého, čtyřmi malými okny osvětleného sklepení. Uprostřed je sotva 3 stopy široký otvor a nad ním silně opotřebené vytahovací kolo. Ve džbánu nalézá se krb a uprostřed větší, kamenem přikrytý otvor. Rum na půl metru zvýši a zbytky kostí pokrývají půdu. As r. 1880 nalezena zde byla i lidská lebka. — Západně leží druhá věž Mihulka (vchod z ulice Vikářské č. p. 38), od XVI. stol. zvaná Bílá, která má 4 patra. Staré kamenné schody (dvéře renaissanční) vedou do hořejšího patra. Schody dolů vedoucí byly v XVIII. stol zasypány. — Ještě dále na západ při počátku Zlaté uličky jest třetí věž, bašta, omylem často jmenovaná »Bílou věží«. Bývalo v ní vězení a jedna místnost byla kaple pro vězně, v níž nalézal se kříž se stříbrným Spasitelem a dva svícny z XVI. stol. Ve výklencích okenních, nyní v obytné prostory proměněných, bydlily ještě před 40 lety dvě pověstné hadačky z karet; nyní bydlí tu většinou zámečtí dělníci. Z této bašty vede stará branná chodba až k Daliborce i spatřují se zde posud v starých střílnách dubové čepy, v nichž nalézal se střílnu zakrývající kolotoč. Pověst, že by v Zlaté uličce bydlívali alchymisté, není doložitelná, neboť až do sklonku XVII. stol. byla zde jen oblouková klenutí severní hradní zdi, nad níž táhla se kolem zámku branná chodba. Za Karla VI. zámečtí branní střelci dostali prostoru mezi těmito obloukovými klenbami, kteří si zde vystavěli malinké domečky, a když r. 1784 byli rozpuštěni, prodávali volně domky jiným. Vstoupíme-li do některého z nich, přijdeme nejprve do kuchyňky s okénkem, z níž skoro kolmý žebřík vede do hoř. patra, dostávajicího světlo a vzduch bývalou střílnou na sever a jedním neb dvěma okny na ulici na jih. Odcházejíce odsud jdeme kolem domu č. p. 10, kde bydlili znamenití dvorní truhláři Abrahám Štolc a Maxm. Nonnmacher, který zhotovil stolice u sv. Víta. Dům č. p. 31 náležel od r. 1714 kapitole sv.-vítské a bydlívali zde nejvíce chrámoví hudebníci (Škroup). Č. 7 připojil v XVII. stol. Zdeněk z Lobkovic k fideikommissu.

V příkopu hradním severním (Jelení) chováni jeleni již za Ferdinanda I. Branou z druhého nádvoří (v levo stáje, v pravo bývalá slevárna na děla) přes Prašný most (r. 1535 zřízený a 1707 přestavěný), nyní toliko hráz (1769), vstoupíme branou domu č. p. 49 na malý dvorek se stavením sloužících zámeckých, dále se stájemi, kde bývala dříve stanice hřebců. Zde na dvorku vystavěno bylo r. 1723 dřevěné divadlo, které r. 1757 shořelo. Odtud přes cestu železnými dveřmi mřížovými přijdeme severně k býv. královské jízdárně (č. p. 53—55) z doby již Ferdinanda I. jmenované (nynější stavěl Jan Mathei ke konci XVII. stol.). Dále k severu je býv. bažantnice (č. p. 52). Při konci ulice u »Prašného mostu« stávala hradební brána odklizená r. 1791. Naproti vchodu do jízdárny jsou mřížová vrata královské zahrady, založené r. 1534 Ferdinandem I. s velikým nákladem, kterou Rudolf II. ještě více zvelebil. Balbín ji líčí: »Rudolf II. i pokud se týká rozkoše a slávy zahrad neustupoval žádnému panovníku, rostlyť v zahradách jeho v Praze i v Brandýse olivy, palmy, cedry, ovoce všeho druhu, stromy a keře cizí, rostliny a květiny vlaské, asijské, čínské«. R. 1554 Ferdinand I. vyzval mistra Jaroše z Brna, aby ulil t. zv. zpívající fontánu (model od Vavřince Kříže), který ji pracoval po 5 let zároveň s Jiřím Löfflerem z Inšpruku. Potřeboval k tomu více než 80 centů mědi a 4 centy cínu. Na nízkém podstavci podpírá čtvero fantastických nestvůr mísovitý vodojem ozdobený zevně krásně modelovanými hlavami a listím, v jehož středu čtvero karyatid podporuje vásu rovněž zvenčí krásnými hlavami, festony ozdobenou; ve vodojemu pak vásy má uprostřed hrajícího dudáka. Pod nohami karyatid čte se na okraji latinsky: R. 1554 stroj tento zdělán a za cís. Leopolda II. v čas korunovace opraven r. 1791. Vodní proudy zde do výše chrlené, dopadajíce na široký kovový okraj vodojemu, vyluzovaly tóny. — Blíže vchodu býval zvěřinec Rudolfa II. (nyní č. p. 51 hostinec »u Máčka«). Lví dvůr měl galerii, k níž šlo se po schodech ze zahrady a kam ústila tajná chodba Rudolfova ze zámku. Po smrti Rudolfově zvěřinec zpustl a čásť ohrady vedoucí do ulice pronajata byla r. 1678; r. 1697 byl zde již jen jediný medvěd. Z bývalé okrasy sgraffitové málo se zachovalo. Sochu Herkulovu blízko skleníků pracoval r. 1670 J. J. Pendl; odtud jižněji nachází se královská míčovna, obdélníková to budova dlouhá skoro 40 sáhů, šířka a výška rovná se pětině délky. Jedenáct vysokých sloupů kamenných s pěknými hlavicemi dělí průčelí severní na deset oddílů různých rozměrů po většině s otevřenými loggiemi, jimiž vcházelo se dovnitř. Vše ozdobeno bylo bohatě sgraffitem. Když Josef II. umístil zde kasárny, některé loggie byly zazděny, okrasy zničeny, dvě patra zřízena a veškerá budova zohavena. — Blíž Prašného mostu stával malý míčový dům, rovněž tajnou chodbou se zámkem spojený, u kterého vystavěl Ferd. Galli Bibiena operní dům v podobě dřevěné arény r. 1722. Sady tyto zakončuje belvedere královny Anny (vyobr. viz tab. XII. při čl. Architektura), jedna z nejznamenitějších památek italské renaissance nad Alpami. Jest to jednopatrová obdélníková budova, v které v přízemí je po všech čtyřech stranách sloupový ochoz a nad ním v prvním patře veliká galerie s krásným pohledem na P-hu. Přízemek záleží ze schodiště zřízeného r. 1845 a dvou velikých místností klenutých; v prvním patře je veliký sál s dřevěným tabulovým stropem a střecha tvaru esovitého opatřena je měděnou krytinou. Ochoz přízemní, křížovou klenbou sklenutý, má po 6 a po 14 kamenných sloupech iónských, nesoucích půlkruhové klenby horní galerie. Sloupoví má krásné hlavice s řežabatým listím na volutách, patky sloupů jsou attické, kamenná římsa nad arkádami sestává z konsolův bohatě zdobených a pod ní vlys spočívá na architravu děleném velikým a malým perlovcem a nad sloupy jsou ve cviklech oblouků plastické figurální výjevy mythologické. Sloupoví stojí na vysoké podnoži, která záležela z balustrády jemných tvarů. Podprsí horní galerie v prvním patře je taktéž kamenné a výplně mají motivy z pověsti o zlatém rounu. Hlavní římsa je malá kamenná a pod ní jest vlys s triglyfy a metopami; obruby oken z jemného pískovce mají krásné článkování v chambranách. — Budovu stavěl Jan de Spatio pro manželku Ferdinanda I. Annu v letech 1535—1558, a když z P-hy odešel, pokračoval Juan Maria de Speciecasa s častými přestávkami; práce sochařské provedl Pavel della Stella. — Za Josefa II. umístěna byla zde laboratoř pro dělostřelce, která zde byla až do r. 1836. Krasoumná jednota podjala se úkolu letohrádek znovu zříditi. Podle plánu Gruebrova vystavěno r. 1845 schodiště a sál v prvním patře vyzdoben 14 freskovými obrazy z dějin českých celkem podle návrhu Palackého. Kartony zhotovil Kristian Ruben a malby provedli Karel Lhota, Karel Svoboda, Josef Trenkwald, Laufer a Thiel.

Hradčany. Před hlavním vchodem do hradu rozprostírá se náměstí, celkem čtverhrané, mající asi uprostřed sloup šestihraný se sousoším P. Marie, zřízený magistrátem za morové rány v l. 1713—14, který vysvěcen byl 13. květ. 1736. Ohrazen jest kamenným zábradlím a obklopen sochami osmi sv. patronů, práce to Jana Ferd. Brokoffa. Čásť náměstí k městu otevřená před hradem opírá se o terasy vysoko vyzděné. Na místě, kde stával kostelík P. Marie Einsiedlské (1672 až 1791), jehož základy tvoří zde balkon železnou mřiží uzavřený, spočívá na vysokém sloupě socha této P. Marie. Poblíže stojící socha sv. Václava zřízená nákladem Václava Arnošta Markvarta z Hrádku přenesena sem byla s mostu Karlova r. 1786. Řadu domů zahajuje tu Rožmberský palác (č. p. 186, vyobr. viz tab. XII. při čl. Architektura), který vystupuje na kvádrovém podnoží do výše dvou pater, černobílou sgraffltovanou rustikou ozdobených; v lunetové římse převládají sgraffita motivů listnatých a oba čelní štíty, kordony členěné a na pokraji bohatými vásami zdobené, mají krásná sgraffita listnatá i figurální ve způsobě florencké renaissance z poč. 2. pol. XVI. stol. Zde stával dům (r. 1380 Ctibora z Valečova), který po válce husitské byl zbořeništěm, které připadlo asi k sousednímu domu pánů z Ústí (1390), r. 1487 Jana Čéče z Nemyčevsi, Jana a Bernarta bratři z Valdšteina, r. 1511 Albrechta Rendla z Úšavy a r. 1515 Sigmunda Smiřického ze Smiřic. Od Ferdinanda I. dostal pustý dům Jan ml. z Lobkovic r. 1545, který dal zde vystavěti palác dokončený Augustinem Vlachem r. 1563. Synové jeho Kryštof a Vilém prodali jej r. 1590 Jiřímu z Lobkovic za 4000 kop gr. č., kterému byl r. 1594 konfiskován a Rudolfem II. r. 1600 směněn s jiným zbožím s Petrem z Rožmberka za Krumlov; tento odkázal jej r. 1610 Janu Jiřímu ze Švamberka († 1617), jehož staršímu synu Petrovi byl konfiskován a dán r. 1631 Janu Oldř. knížeti z Eggenberka. Dcera posledního člena rodiny této Jana Kristiána, Marie Arnoštka, přinesla dům věnem manželu svému Adamu Frant. ze Schwarzenberka (6. břez. 1719). Dům č. p. 185 stavěl Frant. Pavíček a ještě rozestavený koupil dražbou r. 1811 Jos. ze Schwarzenberka za 63.550 zl. k. m. Původně zde stával dům Bergovský (podle Otty z Bergova r. 1387), pak Berky z Holšteina (1390), mistra Petrlíka, stavitele kostela sv. Víta, Čeňka z Klinšteina (1460), Půty Švihov. z Ryzmberka (1487), procež zval se domem Švihovským. Koncem XVI. stol. měl jej Pavel Sixt Trautson sv. pán ze Šrofenšteina a Sprechenšteina a v XVII. stol. Frant. Matiáš Karel ze Sternberka a po něm nejmladší syn Ignác Karel (1672). Potom koupil jej od kn. Václava Paara r. 1770 JUdr. Josef Brettfeld, který jej prodal r. 1795 arcib. Vil. Florent. Salm-Salmovi, který zde chtěl zaříditi ústav pro duchovní a proto dal jej přestavěti Pavíčkem. Na městišti tohoto domu bývaly ještě dům Názovský a tři jiné. Na konci této řady stojí kostel sv. Benedikta, bývalý to farní kostel, který připomíná se poprvé r. 1353 (fara byla v rohu proti kostelu č. p. 173). Podací právo měl pražský arcijáhen. R. 1541 a 1620 kostel vyhořel a r. 1627 Ferdinand II. daroval jej i se hřbitovem barnabitům, kteří si zde koupili sousední dům od Viléma Vojt. Krakovského z Kolovrat (1655) a upravili v něm klášter přistavivše nové křídlo (1656). Klášter zrušen byl 9. květ. 1786; budovu pak s kostelem daroval Leopold II. bosým karmelitkám (1792), které kostel obnovily a postavily v něm hlavní oltář sv. Terezie (obrazy od Jos. Hellicha, 1861). Zvenčí jest kostel klášterem zcela zakryt. Severní pořadí domů na náměstí počíná se palácem arcibiskupským. Ferdinand I. daroval r. 1552 Antonínu Brusovi z Mohelnice dům Gryspekovský, který Oldřich Augustalis přestavěl (1562—64) a v kterém Zbyněk Berka z Dubé zřídil kapli sv. Jana Křtitele (nyní zcela přetvořenou); Jan Bedř. z Valdšteina dal celou budovu přestavěti. Průčelí nynější pochází z doby arcib. Ant. Petra Příchovského z Příchovic (1764—93) podle plánů Jana Wircha, při čemž sochařské práce provedl Ign. Platzer. V kapli na stropě je pět obrazů ze života sv. Jana Křt. a nad hlavním oltářem nejsv. Trojice od Daniela Alexia z Plzně (1599). Zde chová se poprsí sv. Petra zhotovené nákladem arcib. mistra Albíka. — V paláci v pravo  přízemí chová se arcibiskupský archiv; knihovna bohata jest knihami theologickými. — Pod tímto palácem stojí v zákoutí nad hořejším Jelením příkopem bývalý hraběcí dům Šternberský (č. 57), pak (1796) Společnosti vlasteneckých přátel umění, která zde měla svoji veřejnou obrazárnu, zaujímající všechny sály a komnaty prvního poschodí kolem čtverhraného vnitřního dvora. V l. 1821—47 byly v přízemí sbírky Českého musea zemského. Nyní dům tento, ke kterému jde ulička odedávna při vchodu překlenutá lichými pokrajními vraty paláce arcibiskupského, vedoucí k bývalé malé brance nad Bruskou, náleží spolku paní sv. Anny pro idioty. Následující dva domy (č. 58—59), nyní kapitoly sv.-vítské, náležely Marešovi a Burjanovi (1486) a r. 1513 Kryštofovi ze Švamberka a ještě téhož roku Václavu Bezdružickému z Kolovrat. Dům u Labutí (č. 61) koupila r. 1517 abatyše týnecká Johanna z Tandorfu (později Šternberský); č. 62 vystavěl arcijáhen Petr ze Všerub skvostným dílem a odkázal jej r. 1408 kapitole (knihovna kapitolní); sousední dům č. 63 byl Rožmberský. Čásť domu č. 67 patřívala letopisci Benešovi z Weitmile a po něm mistru Vojtěchovi Rankovu. Č. 60, 62 (Sasko-lauenburský) až 65 náleží nyní kapitole, č. 67 býval Martinický (budova renaissanční s vchodem obroubeným rustikou a erbem Martinickým). Západní stranu náměstí tvoří palác Toskánský (č. p. 182) o dvou poschodích se dvěma portály a s pavillony křídelními, stavěnými nákladem Michala Osvalda hr. Thuna z Hohenšteina na počátku XVIII. stol., načež r. 1718 prodán byl velkovévodkyni Marii Anně Toskánské a r. 1741 dědictvím nabyli ho vévodové bavorští a po nich panující dům rakouský, který zde má ústřední kancelář svých statků. Z obou malých domků na této straně bývalo č. 65 majetkem pánů Vilhartických a  č. 66 bydlíval Václav z Radče. Před nimi stávaly na náměstí masné krámy. — V Kanovnické ul. č. 69 býval dům kr. pážat (před tím Švamberský), č. 70 Hložků ze Zampachu. Uršulinské kasárny (č. 70—71) jsou v budově býv. kláštera voršilek, pro které zakoupila bývalý dům Talmberský hrab. Kateřina Lamingárová z Lobkovic r. 1706. Základní kámen kostela sv. Jana Nep. položen byl 15. říj. 1720; Jan Dintzenhofer dokončil stavbu r. 1728. Vnějšek kostela má bohaté průčelí se sochou sv. Jana Nep. ve výklenku a uvnitř kupole pokryta jest freskami Václava Reinera, naznačujícími pokračování architektury, prohlubující plochou kupoli, v jejíž vzdušné prostoře viděti vznášeti se anděle. Kolem otáčí se malovaný architrav s balustradou, s níž splývají skvostné koberce. Presbyterium jde na západ. R. 1737 voršilky koupily i sousední pustý dům Trauttmansdorffský (»u bílého pštrosa«) od hraběte Františka Norberta z Trauttmansdorffu. Klášter zrušen byl 28. září 1784 a používá se ho za kasárny; v kostele konají se od r. 1861 služby boží pro vojáky protestantské. Zcela vedle stával špitál s kaplí sv. Antonína založený r. 1370 arcib. Janem Očkem z Vlašimě, který za válek husitských zanikl, Ferdinandem I. byl znovuzřízen (1547), ale r. 1787 zrušen a vojsku vydán. Několik krokův odtud bývala branka Špitálská (do r. 1885), jednoduchých tvarů, stavěná r. 1631 Zde počíná Nový svět, kde počalo se stavěti teprve v XVII. stol. Zde má dům č. p. 77 (»u zlaté hrušky«) bohatě štukovím ozdobené průčelí z konce století XVIII. a č. 78 zajímavý arkýř XVII. stol. Loretánské náměstí má jméno své od kaple Loretské založené r. 1626 nákladem Benigny Kateřiny z Lobkovic, která svěřila její ošetřování blízkým kapucínům. Stavbu vedl Jan Orsi podle vlašského vzoru. Mramorové sochy originálu byly zde naznačeny sprvu malbou černě konturovanou a r. 1664 provedeny v sádře štukatorem Jakubem Agostem. I cedrová socha P. Marie napodobena podle domnělého originálu sv. Lukáše. Roku 1634 postaveny jako výpomoc nedostačujících místností na čtyřhraném nádvoří kryté arkády v slohu pozdní renaissance, nad nimiž r. 1747 zřízena byla galerie a vše upraveno v slohu barokním. V chodbách postaveny byly  levo kaple sv. Františka, v pravo sv. Antonína (1664) a kaple Narození Páně, která r. 1717 přestavěna byla barokně v kostelík s dvěma věžemi. Vnitřek jeho jest bohatě vyzdoben zlatem a mramorem; klenbu maloval Václ. Reiner, hlavní oltář mramorový má kopii Raffaelovy Madonny. V lodi na evang. straně ozdoben jest oltář sv. Apoleny obrazem od Ant. Kema, který maloval i sv. Agatu na oltáři protějším. V přední části chodby postaveny byly kaple r. 1686 P. Marie Bolestné pro zázračnou sošku zachráněnou z požáru bez pohromy kdesi v Prusku a darovanou cís. ballmistrem Václ. Rincolinim a v levém koutě sv. Anny r. 1687. Kromě toho Lidmila Eva Frant. z Kolovrat dala postaviti v zadním severovýchodním rohu kapli sv. Josefa a v posledním jihovýchodním sv. Kříže (1691). Konečně stěny arkád pomaloval r. 1750 dvorní malíř Felix Schöffler  45 freskách symboly litanie loretánské. — Vnitřek kaple Loretánské vystavuje na zdech částky nástěnných obrazů ze života P. Marie podle italského vzoru r. 1795 malířem Frant. Kunzem zhotovených. Na dvou místech zadělány jsou dva trámy a v jednom místě spatřuje se cihla z posvátného domku v Loretě sem přinesená. Na oltáři stojí stříbrný svatostánek zhotovený r. 1684. Je zde křišťálový kříž, dva vypuklé stříbrné obrázky P. Marie a sv. Anny a nad oltářem stříbrná mřížka se srdcem ze zlata. Na evang. straně nalézají se ve zdi z cínu lité dvéře k svatostánku s vypuklým obrazem Zvěstování P. Marie. Za oltářní stříbrnou mříží stojí ve výklenku černá socha P. Marie Loretánské. Stříbrné ozdoby této kaple, které váží přes 100 liber, opravil r. 1882 dvorní klenotník Rummel. Pod »svatým domem« tímto (santa casa) jest hrobka Lobkovická. — Průčelí do náměstí stavěl r. 1721 Kil. Dintzenhofer, který úlohu, zakrýti přílišnou délku façady, dobře rozřešil. Proto vyčnívají po stranách trojosé risality a hlavní římsa jest vlnovitá. Nad ozdobným portálem spočívá balkon se sochami, mezi okny na vysokých podstavcích pilíře a celek korunován jest třemi štíty, z nichž jednodušší střední nese věž s obelisky. Portál pracoval Jan Oldř. Mannes, který vytvořil i balustrádu opatřenou sochami od Ondř. Fil. Guitainera. — Kaple má známý poklad, ke kterému základ byl dán záhy po založení. Rozmnožil se brzy tou měrou, že již r. 1690 místnosti musily býti rozšířeny a konečně vystavěny zvláštní pevné před »svatým domem« (1699—1702). Cena jeho hmotná jest větší než umělecká. Nejstarší jest gotický kalich stříbrný z r. 1510 české práce, pozlacený, darovaný Kryštofem Ferd. Popelem z Lobkovic († 1658). Dále vynikají krucifix ze slonové kosti z poč. XVII. stol. a kříž kard. Harracha, Albrechtu Dürerovi neprávem připisovaný tabulový obraz Madonny s Jesulátkem. Nejproslulejší předmět jest diamantová monstrance, zaujímající mezi bohoslužebnými nádobami doby barokové geniální komposicí a bravurním provedením jedno z prvních míst. Zhotovena jest z pozlaceného stříbra a posázená 6222 démanty Matějem Stegnerem a Janem Klumischbaumem, zlatníky vídeňskými, r. 1699. Darovala ji Lidmila Eva z Kolovrat. — Zvonková hra na věži zakoupena byla nákladem malostranského kupce Eberharda z Glauchova r. 1694 v Amsterdamě. Obsahuje tóny dvou oktáv. — Severní stranu Loretánského náměstí tvoří klášter kapucínů (č. 99) s kostelem Panny Marie, založený r. 1600 a vysvěcený r. 1602. Jest to rozsáhlá budova s dlouhými chodbami a malými příbytky, na jejíž severní straně jest zahrada. Knihovna, kterouž jmenovitě obohatila Markéta Valdšteinská z Chuděnic, má přes 12.000 svazků. Kostel jest jednolodní, má dvě poboční kaple a pět oltářů. — Na záp. straně jest rozsáhlý Černínský palác (č. p. 101) nákladem hr. Humprechta Jana Černína z Chuděnic v l. 1669—87 Františkem Carattim a po něm Janem Madernou (snad též Dominikem Rossim) vystavěný. Práci stavitelskou obstarali Jan de Capauli a Abraham Leutner, kamenickou Santin Aichl, Frant. Torre a Jan Pozzi, štukatérskou Frant. Pieri a Jan Maderna, zámečnickou dvorní zámečník Matěj Höringer a Jan Spindler. Schodiště v první třetině XVIII. stol. maloval Reiner a sochami vyzdobil Matiáš Braun a Ign. Platzer. Veliký balkon s portikem nad hlavním průčelím provedl před r. 1740 Frant. Maxm. Kaňka. Průčelí paláce náleží k nejlepším u nás. Na mocné rustice přízemí zdvihá se do výše římsy třicet ohromných tříčtvrtí sloupů s hlavicemi korinthskými, které nesou břevnovi s hlavní římsou. Dnešní čtyřpatrová úprava s malými okny zřízena státem po r. 1851, tak že jen okna přízemí a čtvrtého patra jsou původní. Hlavní římsa jest dřevěná, původně byla provedena bohatě s různými květy a ozdobami štukovými. Obrazárna s dobrými obrazy šla dvěma poschodími. Po Janu Humprechtovi († 1682) měli palác syn Heřman Jakub († 1710), Frant. Jos. († 1733), Prokop Vojtěch († 1777), za kterého palác pustl, když vše odvezeno bylo do Vídně. R. 1839 bylo zde ještě 114 obrazův a posledním inspektorem obrazárny byl malíř Josef Burde. Potom užíváno paláce za skladiště, až jej erár r. 1848 najal a 7. srpna 1851 koupil za 95.000 zl. konv. m. — Dříve stály na místě náměstí domky ve dvou ulicích od jihu k severu. Jeden z nich míval Jan Ždárský ze Ždáru (1570) a syn jeho Ctibor Tiburcius, jiný stavitel Bonifác Wohlgemuth (1571), Tomáš Gryff z Gryffenberka a Václav z Vřesovic (1580); oba domy koupil Ladislav ze Šternberka a r. 1609 Jan Dirnberger z Rehmen, Flor Jetřich ze Žďáru (1623) atd.

V krátké Loretánské ulici (dříve Radnické) jest ústav slepých dítek (č. 104), založený snahou ryt. Prokopa Platzera r. 1808, pro který koupen byl r. 1837 dům někdy hrabat z Vrtby. Správu vedou milosrdné sestry sv. Karla Bor. a výdaje kryje zvláštní spolek. Zde jest pěkná kaple sv. Josefa. Nárožní dům č. p. 173, bývalá to fara sv. Benedikta, náležel již r. 1488 obci, která zde zřídila svoji radnici, jež při spojení měst r. 1784 byla zrušena a prodána Jos. Pikartovi. Ulička pod radnicí zvala se Masnokrámský Kopeček, nyní schody radnické. V ulici Loretánské dům č. p. 174 a 175 (dům Donínský) náležel Dietrichšteinům tak, jako č. 176 (Kleovský), který koupil r. 1790 Jan Václav Rajský z Dubnice, č. 177 Hrzanovský, pak kapitolního děkanství, č. 178 býv. říšská dvorská kancelář zakoupená za 5000 zl. za Rudolfa II., kde snad krátký čas bydlil a zemřel Tyge Brahe. Dům povstal spojením ze dvou za Jindř. Krakovského z Kolovrat (1503), č. 179 náležel znamenitému mistru kameníku Hanušovi Spissovi z Frankfurtu, který jej vystavěl s arkýřem na sloupě. Od jeho vdovy koupil jej r. 1511 Bohuslav Dražický z Kunvaldu. Později náležel hr. z Vrbna a z Martinic, č. 104 a 105 Chotkům z Vojnína a od r. 1729 hrab. z Vrbna. Č. 108 koupil r. 1623 Jan Kryštof z Paaru, načež přišel dům v držení Šliků, hrab. z Weisenwolfů, č. 109 měli Libšteinští z Kolovrat. Naproti býval dům »u zlaté koule«, nyní jest tu č. 102 (malý Černínský dům a jízdárna) s malou kaplí (fresky od V. Reinera) sv. Barbory z XVIII. stol., r. 1858 obnovenou, kterého užívá se za zemskou káznici tak jako č. 180, bývalého to domu Trauttmansdorfiského (r. 1791 přestavěného), na jehož místě bývalo dříve několik domů. Jeden z nich měli po sobě Julius Šlik (1578), Jan a Vlad. Vchynský ze Vchynic, Polyxena Lobkovická z Pernšteina (1608), Sigmund Měsíček z Výškova (1611), Ferd. Šlik, který koupil i sousední dům od Anny Kábové z Terešova (1613) a i jiné a prodal vše Juliovi vév. brunšvickému, načež prodal jej Ferdinand II. (1627) Karlu Harrachovi a ten Marii Magd. Trčkové z Lobkovic, která koupila r. 1628 dům »u bílého pštrosa« od Alžběty Borboniové. Toto dědictví bylo však Rudolfovi Trčkovi z Lípy zabaveno a Ferdinand III. daroval je r. 1636 hr. Maxmiliánovi z Trauttmansdorffu-Weinsbergu. Protější nárožní dům č. p. 182 jest nyní nemocnice vojenská, patříval dříve Martinicům, Jiřímu Adamovi († 1414), který dal na několika městištích vystavěti tento dům Scottim. Pohořelec jméno má tato čásť města založená po r. 1373 proto, že domy zde po vypálení r. 1420 zůstaly po 60 let pusté. Na náměstí stojí socha sv. Jana Nep. z XVIII. stol., obnovená r. 1879, stávala dříve před kanovnickým domem na rohu Hradč. náměstí. Severní stranu nám. tvoří domy č. 111 (Strahlendorf, Šlik), 112 (Adam ze Šternberka, Herkules de Nova), č. 114 (Emanuel z Kolovrat) až 118, kde snad bývala observatoř Tyga Brahe. Na místě domů č. 120 (»u zlatého kříže«) až 122 obec vystavěla nedávno kasárny zemské obrany. Č. 125 při býv. bráně Strahovské (zbořené r. 1898) býval mýtnicí. Zde jest vchod do kláštera Strahovského. Po obou stranách portálu je nižší hradební zeď mající na obou krajních flankovaných lesenách malé vásy, od nichž se zvedají volutovou linií křídla zdi k architrávu, podpíranému vysokými lesenami s hlavicemi rázu římsko-iónského; půlkruhový oblouk portálu zdoben jest archivoltou spočívající na polosloupcích toskánských. Kamenná, několikrát lomená římsa zakončuje vrchní stavbu a nese sochu sv. Norberta. Portál stavěn byl brzy po r. 1742; sochy zhotovil nejspíše Ant. Guitainer. Na dvoře na levé straně stojí kostel sv. Rocha postavený podle slibu a nákladem Rudolfa II. v čas moru r. 1599, ač základní kámen položen byl teprv 7. čna 1603 a stavba dokončena byla r. 1612. Půdorys kostela má podobu kříže a posuzujeme-li budovu podle opěrních pilířů zvenčí, mnohoúhelníkového presbytáře, vysokých žebrových oken, provedena jest slohem gotickým, za to omítková výzdoba je renaissanční. Dále vypíná se na dvoře klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie, který jeví jen málo románských tvaru původního kostela, jenž stavěn byl pod ochranou knížete Vladislava r. 1143. Stará zpráva slaví jej jako překrásný, šířkou i délkou znamenitý, založený a stavěný zbožným úmyslem i uměním biskupa Zdíka. Půdorys, který v podstatě je starý, jeví obdélník 58 m šir. a 23·5 m dl., který dělí se ve tři lodi, z nichž střední jest 11·20 m široká, poboční pak měří po 6·15 m. Hlavní loď oddělena jest dvěma řadami pilířů (po šesti) do kříže stavěných. Tři příslušné chory ukončeny byly apsidami, z nichž jen střední ještě se zachovala; na místojedné z nich jest nyní sakristie a s druhé strany přistavěno křídlo kláštera. Věže přiléhajicí k pobočním chorům tvoří zakončení kratšího ramene kříže; v prvním patře severní věže jsou dosud zbytky sloupků s krásnými hlavicemi, ve věži pak protější spatřují se kusy kamenných pásů lomeně se klenoucích, jejichž článkování ukazuje, že jsou to zbytky klenby vyvedené po požáru r. 1258. Že chrám nepostrádal detailu architektonického, ukazuje zlomek podřímsí obloučkového, hlavice ve věži a dva krakorce v nejstarší části klášterní budovy. První mniši obsluhující kostel přišli ze Steinfeldu a prvním opatem byl Gero (1143—60). Za jeho nástupce Erleboda (1160 až 1175) Vladislav I., který vzdav se trůnu, sem se uchýlil, dal vystavěti opatství. Ještě za opata Vojtěcha (1175—1202) bylo zde horlivě stavěno, kostel vyzdoben byl novým hlavním oltářem, chor zvýšen a vysvěcen 26. dub. 1182 Nepozornostíjakéhosi mnicha vypukl tu r. 1258 veliký požár, velikou však podporou Přemysla II. a energií opata Jana I. (1250 až 1266) napraveny škody v pěti letech. Tehda přistavěna byla kaple sv. Voršily při levé lodi. Později klášter klesal. Něco podařilo se napraviti Budišovi (1290—97), který sám byl kameníkem a malířem, a kostel znovu vyzdobil Dětřich (1304—16), ale nové pohromy klášter stíhaly, Teprve opat Gerhard (1316) opravil kostel a připojil dvě kaple, sv. Erharda a andělskou. Bouře husitská sem krutě dolehla. Dne 8. květ. 1420 byl klášter zapálen a zničen. Za Vladislava II. zase se zotavoval. Opatská budova a kaple sv. Kateřiny pocházejí z této doby. Ale za skutečný rozkvět děkuje klášter teprve opatům Janu Loheliovi (1586—1612), Kašparu z Questenberka (1612—40) a Kryšpínu Fuckovi (1640—53). První stavěl klášter (1601), druhý nemocnici sv. Alžběty před Strahovskou branou. Třetí šťastná doba počíná se Vincencem M. Frankem (1658—69), který položil základ ke knihovně, Jeronymem Hirnheimem (1670 až 1679), který v tom pokračoval, a H. Hyacintem (1679—90), který vystavěl čásť klášterní proti městu. Za nástupce jeho Víta Seipela (1690—1711) postaveny byly oba nynější refoktáře. Tento rozkvět zastaven byl spoustami války o dědictví rakouské. Opat GabrielVáclav Kašpar (1741—64) hleděl všemožně vše napraviti, znovu zřídil kapli sv. Voršily a postavil v chrámě deset pobočních oltářův a obě věže, jakož i upraviti dal celé průčelí tak, jak nyní jest. Již Lohelius dal opatský chrám přestavěti renaissančně (1601—05) a Ouestenberk zbudoval při něm nové průčelí, prodlouživ zároveň loď směrem západním. Plán Matěje z Burgundu prováděli tu Mark Anton Canevalli a Silvestr Carloni. Vnitřek chrámu jest majestátní. V presbyteriu nádherný mramorový oltář od Jos. Lauermanna z r. 1768 ozdoben jest sochami Ign. Platzera. Mramorový tabernakl pořízen byl r. 1873. Na straně epištolní nad opatskou stolicí ve zdi jest památník Vladislava I. a biskupa Jindřicha Zdika a na protější opata Lohelia. Kůr kněžský oddělen jest od ostatního kostela překrásně kovanou zlacenou mříží barokní. Před oltářem jest vchod do opatské hrobky r. 1633 založené, hrobka bratří jest uprostřed kůru. U pilířů jsou na straně evang. od kůru oltáře: Narození Páně s obrazem od Michala Leopolda Willmana, Srdce P. Ježíše s obrazem téhož mistra, sv. Jana N. s obrazem Fr. X. Balka, sv. Maří Magd., Obrácení sv. Pavla s obrazem téhož mistra; na straně epištolní: sv. Martina též s Balkovým obrazem, sv. Anny, sv. Augustina, sv. patronů českých s obrazem sv. Norberta od Willmana a Navštívení P. Marie od téhož. Obrazy na klenbě jsou práce J. Kramolína a Ign. Raaba z r. 1744. Štuková práce jest od Palliardiho. Stěny pokrývá 12 velkých obrazů (scény ze života sv. Norberta) nad obloukem mezi pilíři od Jiřího Viléma Neunherze rovněž z r. 1744. Při jižní lodi jest kaple P. Marie Pasovské (též sv. Andělů) s mramorovým pomníkem Boh. Jindř. Pappenheima († 1632). Nynější úprava kaple sv. Voršily pochází z r. 1745. Na hlavním oltáři uloženo jest tělo sv. Norberta, které v l. 1626-1811 odpočívalo ve zvláštní kapli uprostřed hlavního kostela, v l. 1811—73 na hlavním oltáři a nyní teprv zde v kapli. Pod oltářem pochováno srdce posledního opata hlavního praemonstr. opatství Jana L’Ecuy († 1834). Oltář sv. Voršily stojí při severní zdi kaple. Klenbu pokryl r. 1746 freskovými obrazy (umučení sv. Voršily) Frant. Siard Nosecký. — Varhany stavěl r. 1774 Lohel Oehlschläger. Mají při třech klaviaturách 41 rejstříkův a 3087 píšťal. Roku 1899 byly opraveny. — V pravo před vchodem do kostela v koutě stojí knihovna s krásnou façadou ve slohu empirovém zbudovaná v l. 1782—92, kde uvnitř na klenbách spatřují se výborné fresky dvorního malíre Ant. Maulpertsche. Stavbu vedl Ign. Palliardi. — Při východní straně kostela přistavěna jest budova provisora založená Loheliem a r. 1686 dokončená; v prvním patře v jídelně vymaloval Nosecký na stěně hostinu krále Baltazara. Za jídelnou jest opatská kaple s bohatou sádrovou ozdobou a obrazem sv. Jana Křt. na stropě. — V budově konv. síň kapitolní (zřízena po r. 1742) má oltář s obrazem bl. Heřmana od Petra Molitora, na klenbě krásné fresky Noseckého. V ochozu je množství obrazů svatých od J. J. Herniga a Ign. Raaba. Zimní refektář zřízený kolem r. 1702 má též veliký obraz Noseckého (Isaak žehná Jakubovi) a týž vymaloval v refektáři letním na klenbě nebeskou hostinu, jíž účastní se všickni národové; na stěnách visí podobizny dobrodincův a vynikajících opatů. Nad refektářem jest znamenitá obrazárna založená opatem Zeidlerem (A. Dürerova P. Maria růžencová); všech obrazů jest přes 1100. — Opat Questenberk vystavěl na místě býv. Říšské brány nad klášterem r. 1622 špitál s kaplí sv. Alžběty, který zbořen byl r. 1664, načež vystavěn bylpod klášterem (č. p. 33) nový špitál s kaplí téže světice, který 18. dub. 1787 byl zrušen, ale r. 1808 klášteru vrácen. Průčelí budovy ozdobeno jest na schodišti skupinou Kalvarie a nade dveřmi pamětní deskou.

Malá strana (lépe Menší město Pražské). Středem města je tu Malostranské náměstí, které původně s tržištěm hořejším činilo jeden celek. Na prostranství stojí nyní pomník maršálka hrab. Josefa Radeckého z Radče, postavený r. 1858 pražskou Krasoumnou jednotou; sochu maršálkovu, 2·84 m vysokou, modeloval Em. Max, vojáky různých zbraní pod ním Jos. Max podle návrhu Kr. Rubena. Vše lito jest z bronzu od Burgschmidta v Norimberce. Dříve stávaly zde na nám. proti býv. radnici ve dvou řadách masné krámy, jižně krámce různé a při jednom z nich kovárna, stará kuchyň a pranéř. — Dům č. p. 35 býval radnicí. Obec zakoupila jej pustýr. 1478 za 35 zl. uh. od Jana Tovačovského z Cimburka, který jej zdědil po pánech z Michalovic. Před tím užívala obec domu č. 271, který jí daroval r. 1432 Václav z Bítova. Po spojení měst r. 1784 umístěny zde různé úřady a pronajímány zde byty. Stavitel Kaura odstranil r. 1826 vížky, r. 1828 přistavěno bylo třetí poschodí, loubí zazděno a pro hostinec pronajato. — Z domů vroubících náměstí vynikají: č. p. 36 (»u Splavínů«), jejž r. 1882 koupila obec, která v části do Josefské ulice umístila školu; dříve stály zde tři domy, z nich jeden náležel v 1. pol. XVI. stol. impressorovi Bartoloměji Netolickému a před válkou třicetiletou Janu Kechlovi z Hollenšteina, pak Tomáši Markovi z Markfeldu a Arnoldovi z Dobroslavína, za kterého stará knihtiskárna zde nejvíce kvetla, až ji koupil r. 1762 magistr. rada Jan Neuber. Sousední dům »u tří hvězd« (č. 37) imponuje bohatou rokokovou façadou; zde byla v l. 1853—62 Česká spořitelna a do r. 1879 zemská účtárna. V č. 38 bydlila malířka Sabina Brindlingerová a v domě nárožním Legátovském (č. 39) rytec Karel Burda a nadšený archaeolog V. Krolmus; na straně jižní č. p. 272 zove se podle Jana Petržilky. Po něm měli jej Melichar Orgies (1576) a jeho rod, r. 1679 koupil jej v dražbě J. V. licenciát Jindř. Therer, po něm Adolf Schleichert. Zde žil MDr. Jan Mayer (1790). Číslo 271 skládá se z domů »u 7 sloupů« a »u tří medvědů«. Onen měl od r. 1607 Dominico de Bossi, r. 1655 lékárník Jan Jiří Weis, r. 1658 kupec Jan Petr Petroni a jeho rod; tento náležel malíři Janu Jakubu ze Steinfelsu. Dům č. 270 »u zlatého klíče« koupil r. 1587 Pavel Winkler z Hutenova od Anny, dcery Jiříka Schlüsselbergera, a dal jej manželce Jana Kocína z Kocinetu. Pak jej měli r. 1628 Jakub Guttman z Guttenau a r. 1646 František Miseroni z Lisonu se svým rodem. Č. 269 měl r. 1613 od Samuela Straky Jakub Hybl ze Stradaně, r. 1624 rentmistr Bedřich Raming z Löwenastu. Nárožní dům Hrachovský (č. 268) měl r. 1624 od Evy Matiášové z Huttenova Filibert Emanuel de Bois, r. 1627 Bedřich Raming z Löwenastu, načež sňatkem dostal se prof. MDru Korneliovi Playerovi z Playern, který jej prodal r. 1641 Janu Walderode z Eckhausen, v jehož rodě zůstal do XIX. stol.

Uprostřed náměstí býval dříve kostel sv. Mikuláše vysvěcený dne 12. ledna 1283 na místě, kde jest dnes jihovýchodní čásť nynějšího kostela; nedaleko na pravo stávala od X. stol. rotunda sv. Václava. Po vypálení dne 9. květ. 1420 byl obnoven a dosazováni sem faráři podobojí; r. 1512 kostel byl znovu sklenut. Jesuitům odevzdán kostel 4. dub. 1625 a fara přenesena ke sv. Václavu, který byl přestavěn (1630). Jesuité přistavovali k svému kostelu kaple a pro sebe a školy dům professní, k jehož rozšíření zakoupili 3 domy a zahrádku a r. 1672 ještě dva Marradasovské, na jejichž místě vystavěli gymnasium spojené s domem professním obloukem (nynější c. k. místodržitelství). R. 1673 Leopold dovolil, aby dosavadní kostel byl stržen a  novým nahrazen; ještě téhož roku 6. září položen základní kámen. Zároveň počala stavba professního domu na prostoře mezi kostelem sv. Mikuláše a sv. Václava, kde dříve byly dvě ulice a 12 domův. Jižní čásť domu dokončena r. 1680, severní r. 1687 a západní r. 1690. Při tom bylo nutno přestavěti i kostel sv. Václava (1685—87). Při kostele sv. Mikuláše (vyobr. č. 3287.) Kryštof Dintzenhofer r. 1711 dokončil hlavní loď a boční kaple, kupoli a tři ramena polokruhová r. 1752 syn jeho Kil. Ign. za pomoci Jakuba M